Barvy

21. května 2012 v 19:22 | Vězeň číslo 1302
Listová snad ještě nezažila tolik rozruchu, stačil jediný člověk, který se vrátil a oslavovali úplně všichni byli šťastní, že se konečně vrátil.
V té době se na okraji vesnice objeví tajemný ninja, nikdo neví odkud je, protože nemá pásku a také si ho nikdo nevšímal, když vešel, protože všichni byli ve vesnici a radovali se.
Jde vesnicí už hodinu, ano, hodlá se někde ubytovat, ale všude mají plno, zkouší to hotel po hotelu, až konečně se mu podaří najít aspoň jeden volný pokoj a jakmile se ubytuje vyjde zpět na rušnou ulici, snad tady najde klid a snad i práci, ne jako v těch předešlých, jak nerad vzpomínal, ale všechno ho k tomu nutilo.
Začne přemítat o starých časech tak moc, až zapomene vnímat okolí a do někoho vrazí.
Podívá se a ukloní.


"Velmi mě to mrzí pane."Ukloní se a chce ho obejít, jenže ho ten dotyčný neznámý chytí za rukáv.
"Kdo seš, odkud seš, žádnou pásku nemáš a jsi ninja."
Blonďatý chlapec si ho začne prohlížet, dlouhé bílé vlasy žluté oči bez výrazu, nic neříkající. A přes ostatní oblečení přehozený dlouhým roztrhaný, hnědý plášť s kapucí.
"Promiňte, pane, když k Vám budu trochu nezdvořilý, ale myslím, že není mou povinností Vám říkat, kdo jsem a odkud jsem, ne a ninja nejsem, jsem obyčejný člověk, který si chce najít práci v této vesnici, cožpak se to nesmí??" stále mluví zdvořile a tiše, za to Naruto pění.
"Naruto."Zakřičí na chlapce někdo z dálky, je to Sasuke, usměje se, konečně je zase zpět. Přiběhne k těm dvou a také si neznámého začne prohlížet.
"Tak proč z Vás jde cítit tolik chakry, že by jste dokázal rozmetat celou Konohu!!" nasupeně vrčí dál.
"Není mou povinností odpovídat právě vám pane." Je stejně starý jako Naruto, ale zdvořilý ke všem.
Pak je obejde a prostě pokračuje v cestě, zrovna teď nemá náladu se s někým bavit a už vůbec ne s někým, kdo soptí tak strašným způsobem.
Jde, on ani vlastně pořádně neví kam, jde, jen chce být pryč od hluku, kterého je všude plno.

Naruto nemohl překousnout, jak se k němu choval, stále tak zdvořile, nepohnul ani brvou nic, jen tam tak stál a slušně odpovídal.
"Pojď půjdeme si dát ramen, Sakura už tam na nás čeká." Vytrhne ho ze soptění hlas, který mu tak dlouho chyběl, přikývne a spolu se odeberou do stánku s rámenem…

Sai sedí ve svém pokoji, jako jediný se neraduje, teď si ho znovu přestanou všímat a on se tak snažil, mají rádi Sasukeho a ne jeho.
Leží na posteli a přemýšlí, co by v tuhle chvíli měl dělat, vrátit se zpět do organizace, zapomenout na smích, na všechno co s nimi prožil, ne nechce, zůstane v Konoze a stane se členem Anbu, přece jen si to tu zamiloval, víc než co jiného.

*Už se nemůžu ucházet ani o Anbu, jakmile mi udělají vyšetření a zjistí co mi je nenechají mě, protože ty mise, jsou pro ně důležité a báli by se, že bych je mohl pokazit.*
Skousne si spodní ret tak silně, že z něj začne vytékat pramínek krve.
*Asi se zeptám na ramenu, to jediné, kromě bojů ještě zvládnu.*
Zasměje se sám pro sebe a projde vesnicí až ke stánku, už je to týden co tam je a tak musí začít pracovat.
***
"Asi si půjdu dát rámen, už tak dlouho jsem ho neměl..." Narutovi se začnou sbíhat sliny a tak rychle vyrazí k Ichiraku.
"Jeden ramen prosím," zakřičí, "ale dám si dvojitou porci." Pohodlně se usadí na židličku a čeká.
"Tady to máte." Položí před něj někdo misku s rámenem.
"Sakra, to jsi zase ty, to jsi ještě neodešel?" jenže ten ho neposlouchá, přijde mu další zákazník a objedná si rámen.
"Sai, kde ti se tady bereš??" zbystří Naruto a otočí se na příchozího, ten jen k němu zvedne ruku a dál čeká, za chvilku mu ho obsluha přinese, ale když chce poděkovat a podívá se, zarazí se, to přeci není ten starý pán, co tu vždycky byl. Se zvláštním pohledem si ho začal prohlížet, byl velmi zvláštní, ale něco mu na něm nesedělo.
"Děkuji."
Přikývnutí.

*Nemůžu ho vyhnat z hlavy, proč, jeho pohled, proč se tak divně díval, jako by už dávno byl mrtvý, musím konečně přestat…*
Znovu se pokouší soustředit na misi.

"Hej ty, stůj ty prevíte!!" zařve blonďatý chlapec na chlapce před sebou, ten se zastaví, ale neotočí.
"Pojď se mnou bojovat, jestli mě porazíš nechám tě na pokoji, jestli ale porazím já tebe odejdeš odsud.!!"
Daisuke se otočí…
"Promiň, ale nechci s tebou bojovat"
Naruto ale na nic nečeká a vrhne se na něj s napřaženou pěstí.
"Míříš vedle." Zaklepe mu na rameno, ale dál už si ho nevšímá a jde domů, nechce s ním bojovat.
Blonďatého chlapce to zcela vyvedlo z míry, jak se tak rychle mol přesunout, vždyť on mířil dobře, tak jak, otočí se za odcházejícím chlapcem.
"Hej a čeho se bojíš, že tě porazím, proto jsi tak zbabělý a děláš v Ichiraku?!" křikne na něho zlostně, ale dolehne k němu jen slabé NE.

"Jsem tak strašně unavený, tahle mise, byla velmi náročná." Sai se pomalu vleče k domovu, ale bojí se, aby někde po cestě neusnul.
"Je Vám něco??" dotek, Sai se prudce otočí a uvidí toho chlapce z Ichiraku., zase ten pohled, proč ani jednou nemrkl, za tu dobu co se na mě dívá.
"Ne jsem jen unavený, teď jsem přišel z mise."
Slabé přikývnutí a Daisuke tedy pokračuje dál v cestě.
"Kdo jsi." Neudrží se Sai a ještě na něj křikne.
"Kdo jsem, já??Daisuke." Letmý úsměv se objeví na jeho tváři, jenže se zasekne, vzduch čeří se pod náporem nějakého předmětu, který míří přímo mu na srdce, lehce ho chytí.
"Tak ty sis všiml." Ze stínu se vynoří Narutova postava.
"Buď budeš bojovat, nebo tě zabiji bez boje, co ty na to, můžeš si stanovit pravidla."
Daisuke přemýšlí, pravidla.
"Dobře, když si můžu stanovit pravidla, oba budeme mít zavázané oči, co ty na to platí??"
Chvilkové váhání, neví, jestli to zvládne.
"Dobře."
Sundá si pásku z čela a zaváže kolem očí, dokonalá tma, Daisuke si sundá šátek z krku a také si překryje oči.
"Tak zaútoč, jestli si na to troufáš."
Naruto se rozběhne a vytvoří klony.
"Stínový klon jutsu."
Daisuke se nepohne z místa, jen na všechny hodí hvězdice a oni se rozplynou.
Rozhodne se sám zaútočit.
Udělá jen znaky rukou, nic nevykřikuje jako Naruto,začne mu něco téci po nohou a rukou, je to jeho vlastní krev.
"Bastarde!" Objeví se za ním jeden z klonů a kunai zabodne do břicha, nic, žádný výkřik, žádné slzy bolesti, Sai to pozoruje, ale nechápe, nic to s ním neudělalo.
Daisuke si ho prostě jen vytáhne a bojuje dál, ano bolí to, ale on nesmí, nemůže křičet.
Další kunai, tentokrát blízko srdci, z úst mu začne vytékat pramínek krve, ale zase nic, žádný náznak bolesti na jeho tváři, Naruto, je taktéž překvapen, nechápe to.
"Tak dost sakra přestaňte s tím už." Sai to nevydrží a stoupne si mezi ně.
"Běž pryč Sai tohle není tvůj boj."Řekne Naruto udýchaně, stále mu teče krev, z celého těla a vysiluje ho to.
Je mu jedno co říká, nenechá, aby Naruto Daisukeho zabil.
"Dobře, pro dnešek toho necháme." Řekne Naruto zlostně a strhne si pásku, Daisuke také a pak je na odchodu.

***

"Hej, ty, křikne…" Sasuke do stánku s rámenem.
Daisuke se tam za chvíli objeví.
"Tohle ti posílá Naruto," podá mu dopis, ale Daisuke si ho nevezme, jen zakroutí hlavou.
"Když něco chce, ať přijde sám." Ale Sasuke se nedá tak jednoduše odbýt.
"Je tam datum a místo, chce se s tebou utkat."
Znovu zakroucení hlavou.
"Nebudu s ním bojovat a to si nevezmu, odnes mu to zpět, služebníčku…"Uchechtne se a chce se vrátit, jenže ho Sasuke chytí za rukáv.
"Zopakuj, co jsi to řekl." Chytí ho pod krkem.
"Myslíš to služebníčku a co ti na tom vadí, není to pro tebe dobré, tak ti mám říkat poskok."
V Sasukeho očích se objeví sharingan.
Ale nestane se vůbec nic, i když mu kouká do očí jak chce, ale jak to nechápe to.
"Chtěl jsi ode mě něco, tak to udělej, zabij mě, slyšel jsem, že jsi hodně silný, tak honem…"
Provokativní slova a Sasukemo dochází jeho pevné nervy, celým jeho tělem proudí chakra a on vytváří chidor, celým tělem, ale zase nic, žádný náznak bolesti, ale proč, proč to na něho nepůsobí.
"Jestli je tohle vše co umíš, jsi slabý, tak strašně slabí."
Sasuke ho tedy pustí a nasupeně odejde, nechápe z hola nic, jak to, že ho to nebolelo.
Najednou se tam objeví Sai.
"Co se stalo??"
"Nic je to v pořádku..."
Vezme do ruky papír, který tam nechal a otevře ho, chvíli se do něj kouká a pak se sesune na zem tam si sedne a složí hlavu do dlaní.
"Co...co se děje, Daisuke??" Přeskočí k němu a klekne si před něj.
"To je jedno, musím se vrátit zpět do práce." Vstane, ale papír nechá ležet na zemi.
"Něco…Něco se ti stát muselo, počkej prosím, Daisuke." Chytí ho jemně za ruku.
Ucuknutí.
"Je to jedno Sai." Usměje se na něj a jde připravovat rámen.
Sai sklopí hlavu.
"Tak promiň, že jsme se snažil ti pomoci, už nebudu." Přeskočí na zpět a chce odejít.
"Po…Počkej.." Vrátí se k němu a skloní hlavu.
Sai se k němu otočí, nechápe co mu je, nechápe jeho, proč ho nic nebolí, proč na něj Sasukeho sharingan nefungoval.
"Já nemůžu… Nemůžu číst, neumím to, protože, já jsem…Jsem slepý."
Saiovy oči se rozšíří, tak proto, ten sharingan, nemohl působit, když je slepý, do očí mu vyhrknou slzy.
"Ale jak, Daisuke." Má nutkání ho obejmout všechno, co by mohl by pro něj udělal udělal, chce ho rozveselit.
Rychle ho obejme, nevydrží to, litoval všech ,kteří takto trpí, nevidět denní světlo, barvy, zešílel by z toho.
"Promiň, že jsem byl takový, vážně se ti omlouvám, já nechtěl, promiň, Daisuke." Opatrně uvolní stisk a na tváři se mu objeví ruměnec.
"Neboj, já vydržím leccos a navíc, nikdo mě nikdy už neuvidí plakat."
Hořký úsměv v jeho tváří.
Pomalu se sesbírá ze země a rozhodne se pro dnešek ukončit pracovní dobu dřív, však ona to za něj Chii vezme.
Sai na něho počká a společně se vydají domů, jenže asi v polovině cesty je zarazí pěnící Naruto a ještě víc pěnící Sasuke.
"Sai, budu tě muset opustit, bylo mi s tebou velice krásně, ale jak sám vidíš, nemohu žít v této vesnici pokud na mě stále útočí, jsem na to zvyklý a tak půjdu o dům dál, měj se, Sai."
Poslední slovo řekne tak lehce, až z toho zamrazí, jeho bílé vlasy se dotknou saiovy tváře a je pryč.
"Nenávidím tě, Naruto, Sasuke, jste tak zafixovaní pošetilí pitomci, kteří si po celou tu dobu ničeho nevšimli, Naruto, nikdy z tebe dobrý Hokage nebude pokud budeš takový i Orochimaru by byl lepší než-li ty."
Tahle všechna slova řekne s hořkostí v hlase, šel by za Daisuke, ale ví, že už je dávno pryč, a že už se nikdy nevrátí.
Oba dva tam stáli jako přimrazení, zapůsobila na ně Saiova slova obzvlášť na Naruta, došlo mu jak byl pošetilý, bojovat proti tomu kdo o to nestál, nikdy takový nebyl tak proč najednou ubližuje svým přátelům Saiovi, ale on nechtěl.
"Sai…Promiň mi to." Zakřičí na něj.
Sai se k němu vrátí, je u něj tak blízko že se skoro dotýkají nosy.
"Omluvy už nepomůžou, Naruto, viděl jsi někdy jeho oči, koukal ses do nich, co jsi v nich viděl, he?! Proč jsi se tak změnil Naruto." Po těch slovech se otočil a odešel pryč.

***
Po nedlouhé době dorazil k jeskyni, byl to velmi zvláštní vchod, natočil hlavu, aby si ho mohl prohlédnout, ale nic význačného nenašel, nic nevyzařovalo zvláštní energii. Směle vstoupil dovnitř, že si aspoň odpočine, ale co ho zarazilo, že snad po dvaceti metrech tam byly schody, vedly hluboko dolů do jeskyně.
Od této chvíle byl obezřetný, ale, když chodba zatáčela za roh, něco se zpoza něj vyřítilo a smetlo ho k zemi.
Blonďatý chlapec se těžce zvedal z podlahy a zdravým okem si prohlížel postavu.
Neznal ji a tak zaútočil.
"Kdo jsi a co tu pohledáváš cizinče, jak jsi našel vchod."
Daisuke se zarazí ten hlas, slýchával ho, když byl malý, kdo je to kdo je ten kluk co tu před ním stojí.
Po těle mu cosi přeběhlo a tak to rychle smetl na zem, ani ne za vteřinu to vybuchlo a Daisuke si vzpomněl.
"Dei-chan??" oslovil ho tím nejjemnějším jménem, kdysi mu takhle říkal, když byli spolu, byl starší a moudřejší pomáhal mu do té doby, než z organizace utekl, on jako jediný to dokázal a pak já, jenže on ještě vidí.
Deidara se zarazil natím oslovením, nikdo jiný ho nezná než…
"Daisuke, já věděl, že ty utečeš, věděl jsme ze přežiješ, jsi tu, jak jsi mě našel, příteli chyběl jsi mi." Prudce ho obejme.
"Utekl, ale pozdě, Dei-chan, podařilo se mi to teprve před dvěma lety, už nevidím, ty asi jako jediný vidíš na jedno oko, řekni, pověz jak vypadají barvy, jsou pěkná, já už to zapomněl."
Měkce se usměje.
"Teď není čas, Daisu, musíme odsud pryč, víš, kdyby tě tu někdo viděl pochybuji, že by jsme přežili."
Chytne ho za ruku vede zpět k ústí jeskyně.
Při cestě vymodeluje ptáčka a pak ho pomocí jutsu zvětší, oba nasednou. Daisuke neví kam letí, ale kdyby to věděl, okamžitě by protestoval.
"Dei-chan, řekni mi, jak vypadají barvy prosím, popiš mi je." Žadoní chlapec, který se ho pevně drží tak, aby nespadl.
Deidara chvíli přemýšlí.
"Dobře, ale počkej, až přistaneme, neboj za chvilku tam jsme." Zasměje se do větru a pomalu začne klesat doprostřed lesa, kde byl menší palouček s potůčkem.
Oba dva sesednou a opřou se o velkého bílého tvora.
"Tak povídej, už se moc těším, ty jsi vždycky nejlíp dokázal vyprávět vše, na co jsem si mohl vzpomenout."
Deidara ho pohladí po hlavě.
"Dobře tedy začnu bílou barvou ano je to velice jednoduché, když by sis sáhl na tu nejjemnější látku světa, připadalo by ti to jako velmi krásný pocit, kdybys ovšem vyděl, ale máš výhodu, pod tímto dotekem si můžeš představit bílou, jako kdyby se před tebou na okamžik zhmotnila, ale není jen jemná, dokáže také způsobit bolest."
Daisuke pozorně naslouchal tohle měl rád, vše co jeho přítel říkal se mu živě vybavovalo v paměti.
"Teď žlutá, jak by sis dovedl představit slunce, kdyby jsi o něm nic nevěděl, já bych si ho představil, jako tvoje oči, když se do nich dívám je to moc hřejivý pocit, jako slunce, které ve dne svítí."
Pohladil ho letmo po tváři a dotkl se víček.
"Dei-chan, jsi tak milý a tolik jsi mi chyběl, prosím povídej dál, jakou další barvu mi řekneš."
"Dobře, další je na řadě modrá, tak vypadá obloha, když ji protne paprsek slunce, je to spíš chladná barva, jako když tebou projede mráz v zimě, ale pro někoho je to zároveň krásná barva je taková sytá, jako…." chvilku přemýšlel nic ho nenapadalo. "Už vím jako kdyby ses mi chtěl podívat skrze tu tmu co máš v očích do těch mích, já mám modré oko, zkus se mi do nich podívat."
Zahleděl se mu do očí a čekal, jak zareaguje.
Daisuke to zkusil, chvilku se díval do té tmy a pak ten zvláštní odlesk.
"Dei-chan ta barva, je nádherná… Nedokážu ji popsat."
Na jeho tváři se objeví úsměv, je tak šťastný.
"Tak dobře já pokračuji dál červená barva, je taková palčivá, je hrozně horká, dokázala by tě spálit i kdybys ses na ni jen díval, kdybys třeba chtěl někoho zabít z nenávisti, tak vypadá krev je sytě červená, ale zároveň má i své výhody, a řeknu ti poslední barvu tou je zelená, jako tráva, na které teď sedíme, pohlaď ji, je kostrbatá nerovná, stejně tak bych si i já představoval zelenou barvu, nezpůsobuje ani bolest nic podobného, je přátelská, i když se tak mnohdy netváří… Teď tě ale budu muset opustit, ještě tě dovedu na okraj Konohy, ale pak se musím vrátit zpět k Akatsuki."
Postaví se a napřáhne k němu ruku.
"Říkal jsi Konoha? Ne, tam já už nevkročím, nemají mě tam rádi, nemají mě nikde rádi, nechci tam."
Napřaženou ruku stiskne a s pomocí vstane.
"Tak tam půjdu s tebou, ale musím se maskovat, kdyby mě viděli, nejspíš bych nepřežil."
Už, už si chce sundat Akatsuki plášť, ale Daisuke ho zarazí.
"Ne to po tobě nemůžu chtít, radši tam tedy půjdu sám, ale nechci se tu zdržovat dlouho."
Naposledy si Deie ještě přitáhne k sobě a pak zmizí jako pára nad hrncem.
"Opatruj se."Vydechne a pak nasedne a odletí.

Daisuke se zastaví až uprostřed vesnice, rozhodne se najít Saie, ale jak v tom davu.
Pokusí se vycítit chakru, ale nikde není, trošku se začne strachovat, už hledal po celé Konoze a nikde, najde tedy aspoň chakru toho prevíta co ho nenechal na pokoji, musí zjistit, kde je Sai, co když se mu něco stalo.

"Hej ty, mluvím na tebe." Začne vzpomínat na jméno.
"Naruto." Ten se při jeho jméně otočí a jen vykuleně kouká.
"Kde je Sai, nemůžu ho nikde najít." V hlase se mu ozve strach.Naruto k němu přiblíží.
"Sai, včera odešel zpět k těm bezcitnejm anbu nebo jak a, víš, já chtěl…Chtěl jsme se ti omluvit za to, jaký jsme na tebe byl, nevím co mě to popadlo, choval jsme se hloupě, jinak jsme docela idiot, jak mi tu všichni říkají."
Daisuke to vyposlechne a usměje se.
"To je v pořádku, máš moc pěkné oči jako obloha, odpouštím ti, ale ještě někde kde ho najdu musím za ním, vlastně nemusím, ale chci se mu omluvit, kudy to je??"
Daisuke začne přemýšlet, proč za ním vůbec chce, chce ho vidět? Ne to je blbost ..Chce ho cítit vedle sebe… Je to zvláštní pocit.
"Je to na druhé straně vesnice, je to velké cvičiště." Ani to skoro nedořekne a Daisuke už je za rohem.
Utíká co nejrychleji uměl.
Zastavil se u velkého prostranství a soustředil se na vyhledávání chakry, našel ho, stál na jednom z kůlů na jedné noze a ostatní na něj útočili, nesměl se ani pohnout nebo spadnout, byl to zvláštní výcvik.
Ale Daisuke se rozhodl.
"Saiiiiiiiiiii…Zakřičel jeho jméno do silného větru, který začal foukat.
Jenže Sai se ani nepohnul, neotočil hlavou, i když to slyšel zřetelně stále se soustředil.
"Sai podívej se…PODÍVEJ SE NA TOHO KDO BY TĚ VIDĚT CHTĚL ALE NEMŮŽE ASPOŇ JEDNOU A ROZVESEL JEHO OČI."
Stále nic, jak by teď Daisuke chtěl mít slzy a plakat, rozběhl se zpět do vesnice, nedával pozor, do koho narážel, proč ho to tak ranilo. A si desetkrát někoho smetl, ale neomluvil, až smetl blonďatého chlapce, chtěl vstát a běžet dál ale Naruto ho zastavil.
"Daisuke." Vyhrkne, ale chlapec jako by ho neslyšel, ruce zaryl do vlasů a trhal je.
"Nesnáším svůj život, proč já ani plakat nemohu, tak chci plakat, chci vidět barvy, chci vidět vás všechny, jak se smějete, jak pláčete, proč nemůžu pověz, Naruto, proč jsme slepý."
Narutovi se začaly kutálet slzy smutku a poslední slovo ho dorazilo, byl slepý, ale jak to všechno.
Naruto není schopen vydat ani hlásku, ale postaví ho a vezme ho do svého domu, Daisuke nic nenamítá.
"Omluv mě Naruto nevím, co mě to popadlo už je to v pořádku, vypadá to, že bych měl odsud odejít, myslel jsme, že aspoň Sai mě neopustí, ale mýlil jsme se, můj jediný přítel je, Deidara."
Pousměje se při vzpomínce na něj, když mu vyprávěl o barvách, ale Naruto se zarazí.
"Deidara z organizace Akatsuki, p… Přítel??" Poplašeně uskočí, co když je to past.
"Ano, můj přítel, dnes jsem ho viděl, povídal mi o barvách, byl to můj přítel, když jsme byli zavření v cele a čekali, až nám vypíchnou oči, podařilo se mu uniknout a vidí stále na jedno oko, já utekl o 13 let později." Daisuke hovořil jako by pro něj nic jiného neexistovalo.
"Ta organizace, unáší děti, už v mladém věku mě byli tři, říkají si Děti tmy, vyučují nás. Jen tak, aby se pohybovali v noci jako ti nejlepší, což se jim povedlo, ale není to nic dobrého."
Naruto zapřemýšlí.
"O takové organizaci jsme v životě neslyšel, ale věřím ti, mohu se podívat na tvé oči??"
Lehké přikývnutí
Naruto se nakloní, vážně vidí malé vpichy jehlou, jsou hluboké, ale nechápe to mysle, že slepí mají zakalené oči, jak je to možné, navíc nemůže plakat.

"Jdeme zpět za Saiem, třeba tě neslyšel."
Zkoušel říct něco rozumného, ale Daisukeho oči ho zpražily.
"Slyšel mě dobře, vím to, prostě mě nechce vidět, stává se to často, tak do toho nešťourej."
Naruto pokrčí rameny, ale šťourat do toho nepřestal, je zvláštní schopnost byla to…Šťourat se v tom, dokud se to nevyřeší.

A tak se stalo, že se ocitli, před cvičištěm. Sai tam byl, ale tentokrát sám.
Sešli k němu dolů, ale on jako by je neviděl.
"Sai?? Prosím odpověz, já přišel jsem se s tebou rozloučit, asi to nechceš slyšet, ale měj se, budeš mi chybět, já myslel, že když se vrátím kvůli tobě, že mě nezavrhneš, ale mýlil jsem se jsi jako ostatní, ale nikdo za to nemůže ani ty ne tak to chápu." Skloní hlavu a políbí ho na vlasy, jen lehce na rozloučenou.
Naruto stojí opodál, ale zjistil, že by se měl zdekovat tak to udělal.

"Ani nevíš jak moc jsem byl smutný, když si odešel Daisuke, tak jsme se vrátil zpět sem, kde jsme vyrůstal, kde svoje city mohu znovu zadupat do země. Když jsme tě uslyšel křičet, neotočil jsme se, bál jsme se, že tam nebudeš, už mnohokrát se mi to stalo, tak jsem těm slovům nevěřil, ale teď."
Prudce se vymrštil do stoje a prudce ho objal.
"Promiň mi to Daisu, jsme hloupý."
Daisuke se usměje, ten poct, připomněl mu, lásku, ale ne takovou, jako cítí k Deidarovi, jako lásku přátelskou, ale jako, jako když dívka miluje chlapce, tenhle pocit zažívá poprvé a je tak krásný.
"Aishiteru…"Zašeptá mu tiše do ouška a prsty zajede do černých vlasu.

Bílou barvu si představuji jako lásku, když totiž pohladím Saie po tvářích, je to, jako bych hladil tu nejjemnější látku na světě…Ale… Láska jsou všechny barvy smíchané do sebe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama