Ďábel IV.

20. května 2012 v 23:04 | Vězeň číslo 1302 |  Smrtka (a jiné příšery)
Byl jsem naprosto otřesen, najednou mi všechno dávalo smysl. Seděl jsem ve svých pokojích na posteli a kousal si nehet. Musím přijít na nějaký způsob, jak ho zachránit, ale andělé pomsty ho mají ve své moci, byl div, že nezaregistrovali, že se do jeho pokoje dostal.
Nejspíš si mysleli, že o něm nevím.
Ušklíbl jsem se, jsou příliš namyšlení a nevěří ve schopnosti Ďábla, navíc to co mu provádějí, každý den, tak jak by se měl jakýkoliv anděl chovat.


Opět jsem se přemístil k chlapci do pokoje, ale tentokrát jsem se nepozastavil nad jeho spící postavou, chtěl jsem se ujistit, jestli jsem se ve své dedukci nezmýlil.

Domem jsem se plížil jako přízrak až do té místnosti, ze které jsem cítil ty slabé záchvěvy síly, té nelidské síly.
Už, když jsem stál před dveřmi, věděl jsem, koho tam najdu, kdo tam bude sedět a čekat, na můj příchod.
Otevřel dveře a zle jsem se ušklíbl.
"Tak nejen andělé pomsty, ale i sám Bůh si na tomto chlapci vylévá svou zlost?" chladně jsem se zasmál.
"Ty víš, že on není hoden života, že jeho narození může naše světy přivést do války. Udělal jsem to se všemi a ty jsi o tom nikdy neměl ani potuchy, bratře." Jeho hlas zazněl jízlivě po vyslovení posledního slova.
"Opravdu, ale nikdy sis na těchhle lidech nevybíjel svoji zlost, že nemůžeš mít toho, koho si opravdu přeješ." Věděl jsem, že jsem trefil hřebíček na hlavičku.
"Šukáš toho chlapce, protože nemůžeš mít to, co opravdu chceš!"
Bůh se na mě podíval rozzuřeným pohledem a já se jen zasmál.
"Jak se vůbec opovažuješ něco takového říct mě!!" vyštěkl.
"Tobě? Tche, ty mi nestojíš ani za zlámanou grešli, teď toho chlapce odvedu a ty se k němu už nikdy nepřiblížíš a neublížíš mu!" okamžitě se zvedl a chytil mě za ruce.
"Tohle ti nikdy nedovolím, musím ho zabít, jako již tolikrát předtím."
Vytrhl jsem mu své ruce a nechápavě se na něj podíval.
"Beztoho, aniž bys to někdy řekl mě, svému bratru, jen je bezcitně zabíjíš, to jsi Bůh, jsi spíš k pláči." Tím náš rozhovor končí, zavířím pláštěm a už se ženu do pokoje chlapce.
Vezmu jej do náručí a zmizím i s ním do hlubin pekel. Vzpouzel se a snažil se vymanit z mého náručí.
"Pššt, už ti nikdo neublíží, jsem tady, uklidni se, už ti neublíží, konejšil jsem ho a z jeho očí se spustily slzy.
"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se, když ani po pár minutách neodpověděl, už jsem nečekal, že odpoví, když tiše špitl: "Yoshua." Pousmál jsem se, bylo to opravdu krásné jméno. I s ním v náručí jsem se vydal do svých pokojů, kde jsem ho položil na postel.
"Tady už ti nikdo neublíží ano?" jemně přikývl na souhlas a já, ještě než jsem odešel, pohladil jsem ho po té nádherné tváři a jemně políbil na líčko.
Nechápal jsem sám sebe, odkdy jsem tak něžný. S těmi myšlenka jsem opustil pokoj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama