Deník vzpomínek

21. května 2012 v 19:15 | Vězeň číslo 1302
Tento, příběh, který se nachází v tomto deníku, se opravdu stal a já chci, aby někdo znal celou pravdu o tom, co se stalo, protože pokud vám ji nepovím já, pak už nikdo a tento příběh bude navždy zapomenut.

Píše se rok 1998
Malý chlapec se s výkřikem posadil na posteli, bylo mu špatně od žaludku a před očima se mu tvořily černé kruhy. Musel na chvilku zavřít oči a hlavu si opřít o ruce. Když je opět otevřel, byly plné slz. Ten sen, ten sen byl tak strašidelný.
Za chvíli se ve dveřích objevila postarší paní a rychle se hrnula k chlapci.
"Matyáši, copak se stalo? Zdál se ti ošklivý sen?" Přitáhla si jej do náručí a hladila po vlasech. Chlapec jen němě přikývl a nechal se konejšivě laskat jejíma rukama.


"Byla tam čarodějnice, chtěla…Chtěla mi ublížit, stejně tak, jako mojí sestře." Pofňukával a slzy si utíral do bílého rukávu pyžama.
"Neboj, to bude dobré, tobě se už nic nemůže stát, jsi tu v bezpečí a vždycky budeš." Z kapsy vytáhla jeden prášek, už byl čas.
"Maty, tady máš prášek, musíš si ho už vzít, nebo pak budeš mít zase ošklivé sny, pokud si ho nevezmeš."
Chlapec se na ni ustrašeně podíval a s tichým: "Děkuji." Jej spolknul a zapil.
Žena ho uložila zpět do postele a tiše za sebou zavřela dveře, a jakmile to udělala, první sněhová vločka dopadla na zem a za ní se začaly snášet další a další. Malý Maty se zachumlal hlouběji do přikrývky a usnul již klidnějším spánkem.
Byla už tma, ale to mi nevadilo, nevadilo mi, že je zima, měl jsem na sobě teplý kabát, který zahříval mé tělo a nedovolil zimě proniknout dovnitř.
Každý večer jsem chodil na procházky a všechny končily u psychiatrické léčebny. Bylo to zvláštní kouzlo, aspoň tak jsme si to vysvětloval já. Můj zrak se stočil vždy k jedinému oknu u komína. Bylo to silnější než já. Netušil jsem, kdo v tom okně je, nebo jestli vůbec někdo, ale nedokázal jsem myslet na nic jiného. Tiše jsem si povzdechnul, nechápal jsem poslední dobou sám sebe, měl bych si konečně někoho najít, abych celé dny nemusel být stále jen sám. Samota mi už leze na mozek. Pomalu jsem se otočil nazpět a kráčel k domovu.
"Maty…Maty! No tak, vstávej, už je ráno!" Budila ho jeho ošetřovatelka a chlapec namáhavě otevřel oči slepené spánkem.
"Pojď, už na tebe v jídelně čeká snídaně a pak jdeme na procházku s ostatními dětmi, tak se pořádně obleč." Čile vyskočil z postele, oblékl se a ruku v ruce s ošetřovatelkou šel do jídelny.
S plným žaludkem se pak patnáct dětí vydalo vstříc nádherné zasněžené krajině.
Maty tyhle procházky měl ze všeho nejraději, rozhlížel se po tolik známých místech, ale jeho nejoblíbenější byl altán na kraji města, ve kterém se houpala mucholapka, na které bylo už tolik much, že by se tam nevlezla jediná.
Jenže dnes v něm někdo seděl. Na dálku nepoznal, kdo je to, ale připadal mu tak známý.
"Tak dobře děti, chvilku tu zůstaneme, nikam daleko se netoulejte, my vás vidíme!" zašeptala tajemným hlasem jedna z ošetřovatelek a posadila se na blízkou lavičku.
Byli dušičky a já seděl v altánku snad jen pár minut a uslyšel jsem dětské hlasy, jak spolu tiše rozmlouvají, ale neotočil jsem se. Teprve, až kdy jsem na sobě ucítil něčí pohled. Byl tak pálivý, že jsem neodolal pokušení, Můj pohled padl na malého kluka, stojícího od všech ostatních, jak na mě zírá.
Lehce jsem se na něj usmál, vstal z vyhřátého místa v altánku a zamířil si to za ním. Sám stále nevím proč, ale táhlo mě to k němu.
Čapnul jsem si před něj a opět se usmál.
"Ahoj maličký, copak tu děláš tak o samotě, proč si nehraješ s ostatními?" Ten malý klučina se zatvářil nebojácně a na moji otázku mi neodpověděl.
"Neboj, mě se nemusíš, bát, já ti nic neudělám, přísahám." Taky se na mě trošku usmál.
"Já, oni si se mnou moc nepovídají, jsem jiný, než oni, slyším hlasy, v mé hlavě, šeptají mi."
Pohladil jsem ho po tváři, nevěděl jsem co na to říct, určitě to bude jedno z dětí toho psychiatrického ústavu, ke kterému chodím každý den. Třeba by on mohl být to, co mě na to místo táhne, stejně jako nyní k němu.
"Matyáši, pojď, už musíme jít, za chvilku bude oběd." Zavolala na něj nejstarší žena a on s rozloučením odešel k ní a chytl se jí za ruku. Žena se ho okamžitě na něco začala vyptávat.
Neodolal jsem a rozhodl se, že do toho ústavu půjdu a toho chlapce navštívím, když už nic, třeba budu mít nového kamaráda.
Druhý den jsem tam za ním šel, povídali jsme si a on mi povídal o sobě a já jemu o mně, byli jsme si blíž, než by kdokoliv jiný čekal.
Nemá cenu do toho deníku psát, kolikrát jsem za ním byl a co všechno jsme spolu prožili, nejdůležitější bylo, co se s ním stalo.
Jednoho dne jsem tam přišel, jako již obvykle a zašel jsem za tou starou paní, která jej měla na starosti. Smutně se na mě zadívala a já už čekal, že to nebude pěkná zpráva.
"Dobrý den, pane Zápotocký, mám pro vás špatné zprávy, vím, jak jste ho měl rád, ale jeho stav se zhoršil, nemohu vám říct víc…" z očí jí začaly téci slzy a já podvědomě tušil, že to bylo mnohem horší. Kývl jsem a šel zpět domů.
Najednou mi to všechno začalo dávat smysl, když se mě na to minulou noc ptal, nechápal jsem až teď. Zeptal se mne: "Danieli, byl jsem někdy tvůj přítel?"
Byla to tak zvláštní otázka, ale odpověděl jsem.
"Jistě nejlepší přítel, s nikým jsem si nikdy tak nerozuměl, a kdyby se ti něco stalo, neodpustil bych si to." On se jen usmál a dál nic neříkal…
Nyní zavírám tento deník, se vzpomínkou na tebe Maty, byl jsi a budeš mým nejlepším přítelem.
Zavřel jsem zásuvku i s uhlově černým deníkem a sám pro sebe se usmál. Zítra jsou dušičky…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama