Horses in a Field

21. května 2012 v 19:25 | Vězeň číslo 1302
"Připraven?" díval se na něj se smutným výrazem ve tváří.
"Ne." Řekl Justin a stále se díval na svůj poslední dopis, který měl kdy v životě napsat. Jeho tělo bylo zkřehlé, byla zima a od úst mu vycházely obláčky páry, třásl se.
"Bolí to?" zeptal se a do očí se mu hrnuly slzy, ale nedovolil si je nechat vyklouznout.
"Ne, za chvílí je jen ticho a už nic, jako když usínáš."
"Přeji si, aby byl - klid." Zavřel oči, a když je znovu otevřel, tiše řekl: "Ještě jsem měl udělat tolik věcí. Měl jsem říct, měl jsem se zeptat Valentina ještě jednou." Jeho hlas zněl pokořeně, skoro smířeně se svým osudem.


"A na co?" zeptal se jeho vrah.
"Odjedeš se mnou?" tahle slova zašeptal do tichého zimního večera.
Jeho vrah jen protočil oči a pak se na sedmnáctiletého mladíka zase zadíval.
"Připraven?"
Tentokrát už se Justin zvedl z deštěm promočené země a šel za ním. Neprotestoval, byl smířený se smrtí. Bál se, to ano, ale kdo by se nebál, když vás někdo neznámý zavře do dřevěné rakve a pohřbí za živa?

...
Nevěděl, jak dlouho v té bedně byl, nedokázal vnímat čas, který kolem něj bezstarostně plynul. Myslel na Valentiana, doufal, že on myslí na něj, že se o něj aspoň trošku bojí, chtěl se ho ještě jednou zeptat. Taky myslel na mámu, až ji znovu uvidí v nebi, doufal, přál si, aby si jej pamatovala, a když jej zachvátila panika, škrábal na víko bedny a plakal, hořké slzy opouštěly jeho oči a stékaly po zbělených tvářích až na krk a dál na záda.
Ze začátku i křičel, i když věděl, že mu to nepomůže, pomáhalo mu to se aspoň na malou chvíli uklidnit.
Horká krev z rozdrásaných prstů mu stékala na mikinu, ale jemu to bylo jedno, stejně to neviděl.
Ptal se sám sebe, jestli jej vůbec někdo hledá, nejspíš ne, byl jen laciná děvka.
Když už mu došly slzy i síly, jen tam ležel v té tmě, se zavřenýma očima a v mysli si nesl obrázek Valentina...
...
Probudila jej bolest na líčku, nechápal, co se to děje. Pomalu otevřel oči a díval se do očí neznámého muže, mluvil na něj, ale on nedokázal porozumět slovům.
Byl na živu? Někdo ho našel?
Otázky, které mu byly hned poté zodpovězeny. Na ústa mu přitiskly dýchací přístroj a on se mohl konečně nadechnout.
Kolem něj bylo tolik policistů a lékařů, ale on chtěl vidět jen jediného člověka, ale skoro nedoufal, že by mohl přijít, ale když pohlédl do dálky, stál tam, se strachem v očích a když ho spatřil, vydal se k němu.
Nepotřebovali slova, aby si vyjádřili, co cítí.
Justin se mu rozeštkal v náručí a Valentino ho držel a konejšivě hladil po zádech. Bylo jim jedno, kdo je vidí, teď už to bylo jedno.
"Předtím, říkal jsi, ať se tě zeptám ještě jednou..." Začal Justin svým ochraptělým hlasem.
"A když jsem byl v té bedně, myslel jsem na tebe a prosil jsem, abych dostal tu šanci, se tě zeptat a teď jsem ji dostal... Valentino, odjedeš se mnou?" zeptal se Justin a v jeho hlase byla patrná naděje. Valentino se na něj zadíval svýma oříškovýma očima.
"Kamkoliv si budeš přát a už tě nikdy nenechám odejít." Přitáhl si jej do pevnějšího objetí.
Justin konečně povolil deku, do které byl zabalený a své do krve rozdrásané ruce obtočil kolem druhého těla.
Teď bylo všechno tak, jak má být.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama