Jak vznikl YAOI prvek

21. května 2012 v 19:16 | Vězeň číslo 1302
Jen tak jsem si plaval kolem jádra, blíž, než by bylo na elektron zdrávo.
Nakukoval jsem přes tu divnou stěnu a zkoumal její povrch. Nikdo mi nikdy nevysvětlil, proč tam byla a z čeho je vyrobená, ale neřešil jsem to. Asi bych to měl vědět… Zadíval jsem se přes ni a nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Na druhé straně stěny byli další bylo jich asi pět... Jenže mé zrakové čidlo se upřelo jen na toho jednoho. Byl jiný než ostatní, takový zářivější. Přitiskl jsem se blíže k té podivné průhledné stěně, abych si ho mohl prohlížet. Naparoval se tam jako král a se všemi se smál. Byl okouzlující. Ale já věděl, že ho nikdy nedostanu, je to pro mě zakázané ovoce, jak říkají mí přátelé.
Raději jsem to strašlivé místo opustil a vydal se hledat svého kamaráda elektrona, jak se zdárně nazýval. Občas jsme se mu museli zasmát, každý má stejné jméno.


"Konečně jsem tě našel, kde jsi byl tak dlouho a neříkej, že zase očumoval ty protony za stěnou." Zrudnul jsem, jak skvěle mě dokázal odhadnout.
"Kolikrát ti to máme všichni ještě říkat, pro nás je to zakázaný ovoce, tabu! Chápeš?! Měl bys na něj přestat myslet." Ne já nemyslel na ně, já myslel jen na něj. Byl jen můj, můj krásný princ, o kterém jsem doufal, že mě vysvobodí.

Už to bylo pár dnů, snažil jsem se od stěny držet dál, moc se mi to nedařilo. Aspoň jednou denně jsem ho musel vidět. Jinak bych se asi rozletěl na miliony pozitronů, nebo jak se jmenujou ti malí parchanti, co do mě pořád žduchají. Ale co zvyk jsem si.
Jednou jsem seděl u té stěny a odpočíval po náročném dni, když v tom jsem jako by za sebou uslyšel ťukání. Chvilku jsem si toho nevšímal, ale když to bylo ožer příliš otočil jsem se. Prvně jsem myslel, že to jsou pozitrony, co si ze mě zase dělají srandu, ale ne byl to ON… Díval se na mě těma svýma černýma kukadlama. Naštěstí stěna nebyla zvukotěsná. Když na mě poprvé promluvil, podlomila by se mi kolena, kdybych nějaká měl.
"Všiml jsem si, že na mě stále koukáš, proč to děláš, jakým právem." Jeho libí hlas mi zněl v uších stále dokola, dokola. A i když mě chtě odpálkovat a dotíral, nechtěl jsem se nechat odhalit, ne tak brzy.
"Proč si myslíš, že koukám na tebe, nejsi nikdo vyjímečnej." Chtěl jsem odejít, ale on mě zarazil.
"Poznám, když se na mě někdo dívá a ty jsi nenápadnej, jako slon na silnici." Trefil hlavičku na hřebíček, (nebojte je to tu záměrně…xD)
"Mno a když jo, co mi uděláš. Vyplázl jsem na něj svůj modrej jazyk a odplul za kámošema, který ke mně mířili.
Vím že se na mě ještě dlouho poté díval, ale byl to takový zvláštní pohled, že by touhy, koukal se na mě stejně, jako já na něj. Zajímalo mě, co si myslí.
Pár dní jsem se stěně vyhýbal, věděl jsem, že tam na mě určitě číhá a čeká, co udělám, ale pak jsem to vzdal a šel až těsně k ní, chtěl jsem ho vidět, on mě naprosto vyděsil, když na mě bafnul. Odskočil jsem snad milimetr dozadu.(berme to ve zmenšené formě..xD)
"Věděl jsem, že přijdeš." Usměje se a naplácne se ještě víc ke stěně, mohl bych cítit i jeho dech na své tváři, kdyby tam ta stěna nebyla. Naprosto mě to vzrušilo. Chtěl jsem cítit jeho doteky na svém těle, chtěl jsem cítit, jak do mě vniká a přitom šeptá slovíčka lásky. Na tváři se mi okamžitě objevil ruměnec.
"A jak jsi to mohl vědět." Nahodil jsem jen tak, aby řeč nestála. On pozvedl obočí.
"Prostě jsem to věděl."
"A co jsi tím sledoval, co po mě chceš??" Zamračil jsem se, že bych měl možnost, že by ke mně také něco mohl cítit.
On se pomalu rty začal přibližovat přesně na to místo, kde jsem je měl já a políbil tu stěnu. Totálně mě to vyvedlo z míry, že jsem okamžitě zmizel pryč za svými přáteli.
On tam jen tak poletoval a usmíval se.
Ale já si uvědomil, že jsem byl blbej, já ho miluju a takhle uteču, když jen políbil tu blbou stěnu, Po jednom dni jsem se tam vrátil, věděl jsem, že tam bude, měl jsem takové zvláštní tušení. Ano byl tam a jako by už na mě čekal. Docela mě z něj mrazilo v zádech, byl takový tajemný.
Já po několika málo hodinách s ním stráveným povídáním, jsem zahodil svojí ostýchavost. Však to všichni znáte, protiklady se přitahují a neutrony zůstanou na ocet. To byl přesně náš případ, byli jsme k sobě přitahováni, jako dva protikladné póly.
Jednoho dne jsem se jej ale na tu otázku zeptat musel.
"Co ke mně cítíš??" Připlynul jsem se těsně na stěnu, jako bych se jej chtěl dotknout. Chvíli mlčel. Asi ho má otázka vyvedla z míry, ale pak rozhodně přistoupil ke stěně a to, co řekl, byla pro mne rajská hudba, jak moc jsem chtěl, aby to opakoval stále dokola, ty dvě lehká slovíčka.
"Miluji tě." A od té chvíle se začal zosnovávat náš plán na společný útěk. Museli jsme najít nějakou skulinku ve stěně, aby jí mohl proniknout ven, abychom se osvobodili od toho nekonečného koloběhu tady v tomto světě, kde jsme od sebe byli odříznutí stěnou. Každá stěna má skulinku a i ta naše ji měla. Našel jsem ji já. Pomalu se jí začal protahovat, dokud neprolezl, věděli jsme, co bude následovat, velký výbuch. Rychle jsme vypluli z té časované bomby a unikli jen o vlásek, všichni naši přátele byli mrtví, ale co bylo hlavní, mi to přežili. Přežili a spojili se v nerozlučitelný celek. Konečně jsem se jej mohl dotýkat, líbat ho milovat se s ním. Bylo nám spolu krásně a vždycky bude, náš nový svět jsme pojmenovali YAOI byli jsme tam jen mi dva.
A TAK VZNIKL NOVÝ PRVEK…YAOI PRVEK…XD KDE V JÁDŘE JSOU SPOLU PROTON A ELEKTRON, DVA ZÁPORNÉ PÓLY, KTERÉ SE K SOBĚ PŘITAHUJÍ.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aisu -SB- Aisu -SB- | Web | 30. května 2012 v 16:33 | Reagovat

tak tohle je úžasný!! nikdy jsem nečetla nic takovýho.... asi si to přečtu ještě jednou ^^ xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama