Nespravedlnost

21. května 2012 v 19:29 | Vězeň číslo 1302
Svět, už jen to slovo mě opravdu děsí, svět je nevypočitatelný, naše osudy, který si každý můžeme řídit podle svého. Nevím, připadám si tu, jako někdo, kdo by tu vůbec být neměl, někdy si říkám, proč tu vlastně jsem. Všichni hledí jen na sebe, hledí na to jací jsou chudáci. Nechápu je, proč to dělají, proč se nepodívají na ostatní, proč jim nepomohou v jejich trápení, proč nikdo mně v mém trápení nepomůže, je to tak složité. Nikdo mě nevidí jako normálního člověka, všichni mě mají za zrůdu, která bez mrknutí oka může zabít všechny a ani se přitom nezapotí. Jsou tak malicherní, já takový nebyl ani takový být nechci. Mám rád všechny lidi, kteří na této planetě kdy žili, ať jsou jacíkoliv, protože kdyby tu nebyli, já bych tu taky nebyl, to nikdo z nás, chovám k nim úctu, ale oni vypadají, jako by na to už zapomněli.


Pamatuji si, jako by to bylo včera, když jsem bojoval s Nejim v aréně, tenkrát mi řekl. "Ty nemáš znamení, které tě vyděluje ze společnosti!"
Ani na mě nepomyslel, když to říkal, tak strašně mě přitom bodlo u srdce, nechápal jsem, jak mohl zapomenout na mě a předhazovat mi jeho znamení. Přešel jsem to, dokázal jsem totiž pochopit, jak se cítí, i když jsem mu to neřekl. A potom, když mi řekl Sasuke: "Já nikdy neměl rodinu, která by mě milovala, tak jako ostatní, proto se musím pomstít!"
Opět ta bolest prostupující mým tělem, zase mě přehlíželi, jako bych tu ani nebyl, jako bych byla vlastně jen zrůda, jako bych člověk nebyl. Nic jsem na to neřekl a přešel to bez poznámky, protože jsem věděl, jaké to pro Sasukeho je.
Strašně dlouho jsem se svého nejlepšího přítele snažil dovést zpět, snažil se jej přemluvit, aby Itachiho nechal být, ale on byl jako blázen a poté, když ho zabil, nevrátil se a zahořkl. Říkal jsem si tehdy, že kdybych byl stejný jako Sasuke, nejspíš by tu Konoha a žádné další vesnice nebyly, žádná Akatsuki, nikdo. Protože by moje zášť proti všem byla neutichající, ale já se přes to vše vždy dokázal přenést. Polykal jsem nadávky, polykal jsem slzy a poslušně jsem kráčel osudem, který jsem si sám vytvořil. Jenže teď, proč to mám v sobě dusit, nadále, nevydržím to, opět se objevil někdo, kdo to nedokázal pochopit, kdo mě přehlížel a od tohoto člověka mě to ranilo nejvíce. Já mu to sice nikdy neřekl, ale zamiloval jsem se do něj, i když bych neměl, protože je to muž, protože je to můj učitel, protože…Vlastně ani nevím proč.
Už svoji bolest nechci skrývat, protože jestli mě ještě někdo někdy ranní, mé srdce pukne žalem, mohu navenek vypadat usměvavý, ale když jsem sám. Nikdo mě nezná takového, jaký doopravdy jsem a já bych někoho takového chtěl, někoho, kdo mě bude milovat.
Kakashi mi řekl: "Ty zrůdy, bychom všechny měli vyvraždit, nezaslouží si žít! Vždyť zabíjí jen pro potěšení!"
Jeho slova my ublížila tak, že jsem to nevydržel, já přeci nejsem z kamene. Najednou mi bylo všechno jedno, že mě všichni uslyší, ale konečně jsem to ze sebe musel dostat. Sklopil jsem hlavu a ruce zatnul v pěst.

"A já jsem vzduch!?" rozkřikl jsem se, "všichni, všichni se ohlížíte jen na sebe a mě to už nebaví, nedokážu už svůj vztek ovládat a víte co, je mi to jedno. Všichni mě přehlížíte, jako bych ani nebyl stvůra, ne vlastně počkejte, já jsem stvůra, ale myslíte si, že nemůžu mít city? Neji mi řekl, že má znamení, které ho vyděluje, já ho mám taky a všem je to ukradený. Sasuke mi kdysi řekl, že nemá rodinu, která by jej milovala, proto se musí pomstít a ani si nevšiml, že já také nikdy nikoho neměl, ale já se nemstil. A teď, vy, Kakashi-sensei mi řeknete, že zabíjím pro potěšení!"
Z očí mi kanuly slzy velké jako hrachy, nechápal jsem proč, to jsem tak strašná zrůda, že mě nikdo nikdy milovat nebude, proč Kakashi, proč jen jsi to řekl.
Srdce se mi rozbilo snad na miliony střepů a vím, vím, že tu nikdy nikdo pro mě nebude, aby ty střepy poskládal zpět.
Snad jste se na mě dívali, když jsem spěšně opouštěl místnost, ale bylo mi to jedno, vím, že v tomto světě, pro mě nikdy místo nebylo a nikdy ani nebude. Liška uvnitř mě se smála tak až mi to trhalo uši, stále mi opakoval, že to takhle mělo skončit a já poprvé, ve svém životě ztratil naději a jsem si jist, že se mi nikdy nevrátí.

Svět je k nám nemilosrdný, stejně jako osud, ale snad pro nás zrůdy je ještě horší, protože nás všichni přehlíží a je jim jedno, co si myslíme, co cítíme, jsme jen zrůdy…. Tak to zůstane a nikdy se to nezmění.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama