Pírko

21. května 2012 v 19:30 | Vězeň číslo 1302
Jeho život nebyl nic růžového, byl gay. Ne že by tohle samo o sobě nějak vadilo, bylo mu jedno, že je na stejné pohlaví, v dnešní době je to přeci normální. Horší bylo, co se stalo asi tak před devíti lety.
Udělal to vlastně jen kvůli rodině, kvůli tomu, aby nijak nepošpinil jejich jméno. Vzal si nedobrovolně ženu, kterou mu určili, zplodil s ní dvě děti. Bylo mu to tak odporné, cítil se tak špinavý, že musel zapřít sám sebe, ale jeho rodina by jej stejně nepřijala, kdyby jim řekl čím je.
Po třech letech se své tehdejší manželce ke všemu přiznal. Bylo až neuvěřitelné, že to vzala s takovým klidem, v tu chvíli byl rád, že ji má, řekla mu, že nějak to spolu udělají, že to bude vypadat, že už spolu nevydrží přes věčné hádání.


Rozvedli se a ona mu dokonce dovolila, jednou za dva týdny si děti nechat na víkend, jezdit se na ně koukat, prostě cokoliv. V tu dobu ji objal a děkoval. Jeho děti byly to, co miloval a za nic by je nevyměnil. Tehdy mu bylo 26. Odstěhoval se do paneláku na okraji města a byt jí přenechal. Přeci jen, nechtěl, aby skončila, bůh ví kde, každý měsíc jí posílal peníze na děti i něco málo pro ni, jako by jí chtěl vynahradit aspoň penězi ty roky, které ji klamal.
Teď už je mu 29 a on si nedokázal najít partnera na trvalejší vztah. Možná byl moc náročný na požadavky, ale všechny, které měl, byli samostatní, nepotřebovali držet v náručí a opečovávat, nechat se laskat jeho dotyky a právě tohle on potřeboval, potřeboval někoho hýčkat. Vždycky když se s někým miloval, byl opatrný a to jeho partnerům nevyhovovalo, chtěli tvrdý násilnický sex.
Povzdechl si a zadíval se na svého bernského salašnického psa, Benyho. Měl ho rád, jedině on věděl, jak se cítí a byl mu oporou.
"Tak co, půjdeme spolu do parku?" pes jen začal šťastně vrtět ocasem. Ryan se usmál. Nasadil mu vodítko a vyšli do krásného slunečného dne.
Byl rád za to, že ten park nemá daleko od domu, aspoň pro dnešek, protože takové dusno už dlouho nezažil, kdyby trošku zapršelo, nejspíš by to neuškodilo. Užíval si každého zafoukání větříku, který mu rozčepýřil hnědé krátké vlasy.
V parku se posadil na lavičku a Bena nechal čmuchat okolo, ale co nečekal, že se najednou někam rozběhne.
Vodítko se mu vytrhlo z ruky a on zaklel. Volal ho, aby se vrátil, ale ten paličák jako by neslyšel, pelášil si to dál, až mu úplně zmizel z dohledu.
Neochotně vstal z lavičky a rozběhl se za ním volajíc jeho jméno.
Až na konci parku u laviček, ho uviděl sedět a někdo ho právě drbal za uchem, sám věděl, jak to miloval. Rychle doběhl na místo a vydýchal se.
"Bene, ty mě jednou přivedeš, do hrobu, ty uličníku!" zlobil se naoko naštvaně. Pes svěsil ocas a provinile si lehl páníčkovi k nohám. Až potom si Ryan uvědomil, že je tam ještě někdo, podíval se na kluka sedícího na lavičce. Jeho vzhled byl šílený. Delší blonďaté vlasy měl osponkované různobarevnými sponkami, zelené oči obtažené černou linkou. Různobarevných náramků měl plnou ruku a na té druhé měl duhový návlek. Tričko bylo stejně barevné, kraťasy měl křiklavě zelené a k tomu barevné legíny.
"Tak co Beny, barvy nebo vůně tě táhly na tohle místo?" promluvil jakoby k psu, ale díval se pořád na toho kluka, spíš už skoro muže?
Blonďáček zvedl hlavu a začervenal se.
"Ahoj, jsem Ryan." Podal mu přátelsky ruku a usmál se. Mladík sice chvíli otálel, ale pak ji stiskl.
"Aiden." Hnědovlásek se usmál.
"Nebude ti vadit, že si přisednu? Nechce se mi zase zpět, s tím mým nezbedou, navíc, vypadá to, že se mu líbíš." Sjel ho sám Ryan pohledem a on se trošku začervenal.
"Jo, aspoň někomu, povzdechl si tiše a pohladil tu huňatou kouli."
Seděli tam společně asi deset minut, nikdo nic neříkal a přitom to nebylo tíživé ticho, Aiden hladil psa a pak si hlasitě povzdechl. Tím upoutal pozornost druhého muže.
"Co se děje, čekáš tu na někoho?" On přikývne.
"Ale nejspíš už nepřijde, čekám na ni dvě hodiny, měl bych už jít domů." Zvedl se, jeho náramky na ruce zachrastily a on se s tichým rozloučením vydal přes park.
Pes jej sledoval se smutným pohledem a zadíval se na svého páníčka, ten se na něj díval snad ještě smutněji. Vstal a rychle ho doběhl.
"Nechci se vnucovat, ale můj pes si tě vážně oblíbil, tak co kdybych tě kousek doprovodil? Chceš si ho podržet?" podal mu vodítko a nečekal na odpověď.
"Děkuji." Usmál se a vodítko si vzal.
Zastavili se až na konci parku a Ryan byl tak trošku nervózní. Chtěl by se s ním znovu vidět, ani nechápal, co se to s ním děje, ale prostě jej na něm něco zaujalo. Už se nadechoval, aby něco řekl, ale on jej předběhl.
"Chtěl bych Vás zase vidět." Vyhrkl tak rychle, že muž vedle něj musel aspoň trošku zapřemýšlet, než mu došel význam těch slov.
Usmál se na něj: "Právě jsem se chtěl zeptat na to samé, jen jsi mě předběhl. Co třeba zítra zase tady v parku v pět hodin?" Převzal si od něj Benyho a usmál se.
"D…Dobře, budu moc rád!" taky se usmál a Ryanovi se málem zastavilo srdce. Úsměv mu strašně slušel. Pak se rozešel a ještě jednou se za ním otočil.
"Doufám, že se takhle usmíváš častěji, protože ti to moc sluší." Zamával mu a odešel.
Aidenovi se zarděli tváře a taky mu nazpět zamával.
Byl z toho zmatený, i když s tím mužem skoro nemluvil, nedokázal ho vyhnat z hlavy, byl k němu tak milý. Navíc, když nepřišla jeho kamarádka, jak si to domluvili, nejspíš by se s ní neměl bavit, zklamala ho.
Když přišel na internet, okamžitě mu napsala a omlouvala se, nereagoval. On na ni čekal a nebylo to poprvé, kdy nepřišla.
Nedokázal se zítřka dočkat, až ho zase uvidí a jeho nádherného psa. Navíc byla sobota, měl celý den jen pro sebe.
Ryan dorazil domů a byl po dlouhé době zase šťastný, ani nevěděl, co by měl dělat. Jen tak seděl na posteli a koukal do zdi. Stále ho před sebou viděl, to jeho křiklavé barevné oblečení. Tohle byl přesně ten typ, kterého by chtěl. Někoho ztřeštěného, kdo je sám sebou ať si o něm říká, kdo chce, co chce.
***
Byla sobota čtyři hodiny a Aiden stál před skříní a přemýšlel co si vzít na sebe, cítil se, jak kdyby mu o něco šlo, přece to nebyla pravda. Vzal první věc, co se mu líbila a oblékl se. Měl nejvyšší čas vyrazit. Rozloučil se s mamkou a vyšel do zamračeného dne.
Právě teď si nepřipadal jako někdo, komu bylo 19, ale jako dítě, které se strašně těšilo do Zoo. Přesně v pět stál na smluveném místě. Jenže najednou ho napadlo, co když nepřijde, co když bude jako všichni ostatní, jeho nálada okamžitě poklesla.
Sklonil hlavu k zemi, jeho útroby se kroutily nervozitou.
Najednou byla všude tma, na jeho očích přistály něčí teplé dlaně.
"Hádej kdo?" zeptal se dětinsky. Aiden se zasmál.
"Ryan a jeho věrný pes Ben." Chytl jeho ruce a otočil se k němu tváří. Přišel a vypadal úžasně.
"Sluší ti to." Pochválil jeho vzhled, měl na sobě šedomodré tričko a černé džíny s modrým vyšíváním. Na hlavě čepičku s kočičíma ušima. Aiden se usmál, ale nic neřekl. Sklonil se k Benymu a pohladil ho.
"Tak co kdybychom zašli na zmrzlinu? Já sice vím, že dnešní počasí na to moc není, ale někoho tak roztomilého nejde nepozvat." Okatě s ním koketoval a bylo mu to jedno. Líbilo se mu, jak se vždycky začervenal a nebyl schopen slova.
"Tak pojď červánku, nebo tady vystojíme důle, navíc, Ben vypadá netrpělivě." Pošoupl ho kupředu, kde tušil zmrzlinový stánek.
"Připadám si trapně!" začal mladík, ale druhý muž se mu jen zasmál a čekal, co poví dál.
"Pořád jsi na mě tak milý, známe se teprve druhý den, ani ne a…" Ryan ho nenechal domluvit.
"Nějak se přeci ale člověk seznámit musí. Navíc nebudu se ti s tím tajit, protože to nemám v povaze, ale líbíš se mi. Nemusíš se bát, že bych na tebe chtěl něco zkusit, nikdy jsem neměl na partnery štěstí. Chci být aspoň přítel." Dokončil svůj monolog a teď čekal odsouzení facku a útěk. Už několikrát se mu to stalo.
Já… Hmm, děkuji, že jste tak upřímný, nevadí mi to. A teď pojďte, pozval jste mě přeci na zmrzlinu." Zasmál se a táhl ho k tomu nedalekému stánku. Každý si koupil dva kopečky a spokojeně si šli sednou na lavičku, kde ji lízali.
Ben na ně koukal smutnýma očima, nejspíš doufal, že taky něco dostane. Ryan si povzdechl.
"Ten tvůj kukuč, vždycky dostaneš, co chceš, že!" hrál naoko naštvaně, ale potom mu hodil kornoutek.
Pes ho šťastně spolkl jako malinu, spíš ani nezaznamenal, že by něco jedl a pak se mlsně díval i po chlapci okusujícím ten kornout.
Aiden se zadíval na psa, pak na kornout, udělal to asi tak třikrát, než kornoutek hodil Benovi.
"Máš opravdu vynalézavého psa, ten kukuč zabere na všechny." Pomazlil se s tím chlupáčem.
"Ano, to se naučil ode mě, už jako malé štěňátko mě bedlivě pozoroval." Mladík se od srdce zasmál a druhý muž se k němu po chvíli přidal.
Najednou se z tmavé oblohy ozvalo zadunění hromu, až Aiden nadskočil. Druhý muž to nijak nezaregistroval, což byl docela rád, teď to nějak přečkat, snad to bylo jen jednou. Jak se mýlil. Najednou se zvedl prudký vítr a zaburácelo znovu. Mladík nadskočil.
"Děje se něco?" zeptal se starší muž starostlivě.
"N..Ne, to jen nejspíš bude za chvíli bouřka, hřmí a…" Ryan se usmál, pochopil, co se mu snaží naznačit.
"A ty se bojíš bouřek a burácení? Tak to bych tě měl odvést domů." Vstal z lavičky a podal mu ruku, aby mu pomohl vstát, jako pravý gentleman.
"Kde bydlíš?" zeptal se ho Ryan podávajíc mu vodítko.
"Jen asi dva kilometry odtud." Chytil vodítko a oba se společně vydali na cestu.
Znovu zahřmělo. Aiden zavřel oči a doufal, že to brzy přejde, jak se mýlil. Hned poté se ozvala ohlušující rána. Blonďák okamžitě skočil do náruče druhého muže a klepal se strachy. Ryan se nijak nebránil a přivinul si ho k sobě.
"Víš co, bydlím odtud asi 200 metrů, půjdeme ke mně, dokud to nepřestane." Podíval se na oblohu, ale nemyslel, že by se to dnes mohlo nějak vylepšit a auto nemá, aby jej odvezl domů.
"Dobře, ale rychle, prosím."
Ryan ho vzal za ruku a doslova táhl ke svému domu, vždycky když zahřmělo, ucítil, jak se otřásl strachy. Pes pelášil vedle nich se šťastnýma očima.
Vyjeli do pátého patra panelového bytu. Muž otevřel dveře, odepnul Benyho z vodítka, který se okamžitě ztratil v domě.
Tak, vítám tě u sebe doma." Zasmál se a nechal ho projít jako prvního. Ryan na chvíli zapomněl na svůj strach a rozhlédl se po bytě. Byl to nádherný, útulně zabydlený byt. Na podlaze měkký koberec, do kterého se bořily prsty, jak byl příjemný. A v obývacím pokoji plovoucí podlaha a na ní chlupatá ovčí kůže, která provoněla celou místnost.
"Páni, máš to tu opravdu krásně zařízené." Sklonil se a dotkl se ovčí kůže. Byla tak úžasně jemná na dotek. Ryan ho s úsměvem pozoroval.
"Nedáš si aspoň čaj, nebo tak něco?" Aiden přikývl a posadil se na pohodlnou sametovou sedačku. Bylo vidět, že ten muž je opravdu bohatý, ale nejspíš se s tím nerad chlubil. Možná proto, že by ho ti muži chtěli jen pro jeho peníze.
Za oknem se ozval hrom a oblohu prozářil blesk. Aiden se schoulil do klubíčka, zavřel oči a zacpal si uši. Nechtěl to ani slyšet ani vidět. Proto si nevšiml, že se Ryan vrátil zpět do pokoje i s čajem a sušenkami.
Koukal na třesoucí se tělíčko před sebou a bylo mu jej líto. Posadil se k němu a lehce, aby ho nevyděsil, ho objal.
Mezitím se na okno začaly snášet první dešťové kapky. Aiden se na něj podíval ustrašeným výrazem.
"Jeto opravdu tak strašné?" mladík přikývl. Ryan si povzdechl, chtěl by mu nějak pomoci.
"Tak dobře, vypij si čaj a dej si zatím sušenky, zavolám své bývalé ženě, ať přijede a ona tě odveze domů." Vstal a zatáhl žaluzie, aby nebylo vidět blikající modrofialové světlo blesků.
"Ne, nevolej, to je v pořádku, já půjdu raději domů pěšky."
Ryan se zachmuřil.
"Jistě, bojíš se bouřek a půjdeš domů v tomhle nečase, když lije jako z konve. Nenechám tě, ještě by se ti něco stalo. To bych si neodpustil. Pokud tedy nechceš odvést, zůstaneš u mě na noc, zavolej rodičům, aby o tebe neměli strach." Jeho hlas byl vážný nepovolující jakékoliv námitky.
Posadil se zpět k němu a zadíval se mu do očí.
"Dobře, zavolám mamce." Povzdechne si tiše a vytáhne mobil, po paměti namačká její číslo a čeká jen chvíli, než to zvedne.
"Zlatíčko, kde jsi, v takové hrozné bouřce, mám o tebe strašný strach." Ozve se starostlivě z telefonu.
"Ahoj, mami, jsem u kamaráda, přespím dnes u něj, protože se nemám jak dostat domů." V telefonu je chvíli ticho.
"Dobře, ale ráno mi zavolej, jestli jsi v pořádku ano? Mám tě ráda, zlato."
"Já tebe taky." Řekne a položí hovor.
Ryan vedle něj se potutelně usmívá, ale mlčí jako hrob.
"Proč se tak usmíváš?" zeptá se obezřetně a trošku se poposune.
"Je příjemné slyšet, že jsem tvůj přítel." Usměje se na něj a Aiden si viditelně uleví.
"Vypij si ten čaj, já zatím ti připravím něco na spaní, ale nejspíš nenajdu nic v tvé velikosti." S těmi slovy se vypaří do vedlejšího pokoje, zrovna když začne burácet. Aiden si opět zacpe uši a sesune se na podlahu.
Ryan se s vítězoslavným úsměvem vrátí zpět, ale když uvidí Aidena zkrouceného na podlaze v klubíčku, skousne si spodní ret. Přiklekne k němu a vytáhne jej zpět na sedačku.
"No tak, už je to v pořádku, našel jsem ti nějaké oblečení, měl by ses vysprchovat a jít si raději lehnout, v posteli ti bude určitě líp." Chytne ho za ruku a vede do koupelny. Věci položí na pračku a nechá ho tam.
Vrátí se zpět do ložnice, rozestele mu postel a sám si vezme polštář a druhou peřinu do obývacího pokoje na pohovku, teď je rád, že si koupil něco tak pohodlného. Kolikrát se mu stalo, že usnul v obýváku.
Zanedlouho se dveře koupelny otevřely a z nich vyšel Aiden oblečený v jeho velkých věcech. Tričko měl skoro až ke kolenům a volné kalhoty aspoň o půlmetru delší. Vypadal v tom tak ztraceně.
"Vypadáš v tom jako hoper, myslím, že bych ještě někde našel nějakou kšiltovku." Pousměje se, když uvidí Aidenův úsměv.
"Jsem ti vděčný, Ryane, jsi na mě strašně hodný." Žmoulá si lem trička a kouká přitom do země.
"Nemáš za co, tak pojď, připravil jsem ti postel." Vede ho do ložnice, kde se uprostřed skví opravdu velká postel.
"Ale, kde budeš spát ty?" zeptá se starostlivě. Ryan se usměje.
"To je v pořádku, vyspím se na gauči, je pohodlný." Usměje se a postrčí ho k posteli.
"Ale ta postel je dost velká pro nás oba." Začne protestovat.
Ryan mu vsune jednu ruku do vlasu a přisune rty k jeho uchu.
"Nemyslím, že bys chtěl spát s gayem, kterému se očividně líbíš." S těmi slovy mu dal letmý polibek do vlasů. Aiden byl v tu ránu rudý jako rak. Na tohle vůbec nepomyslel, ten muž, byl opravdu zvláštní. Ne jemu se to vlastně nepříčilo, že o něj má někdo zájem, spíš byl zaskočený, že někdo tak úžasný jako tento muž. Ještě nikdy nikoho neměl, ale pomalu si uvědomoval, že ženy se mu moc nelíbí, nebo spíš líbí a tenhle muž je vyjímka.
Ani nepostřehl, že se od něj druhým muž odtáhl a na rtech mu hrál pobavený úsměv.
"Tak dobrou noc, dobře se vyspi." Popřál mu a opustil pokoj.
Aiden ležel a koukal do stropu, nevěřil svým myšlenkám, on přeci je na ženy a tenhle muž ho dokáže vykolejit tak, že o tom začal pochybovat. Zavřel oči, a jelikož už přestalo hřmět, usnul docela lehce.
Ryan si pustil potichu televizi a díval se na nějaký romantický film, který byl tak v polovině, jakmile ho to unudilo, raději televizi vypnul a šel spát.

Až do jedenácti byl venku klid, takzvané ticho před bouří.
Najednou se ozval hrom, bylo to nejspíš hodně blízko, protože tabulky oken se jemně začaly třást.
Aiden prudce otevřel oči a začal se třást po celém těle. Blesky se míhaly přes celou oblohu a hromy následovaly hned na to. Jakmile to už blonďák nedokázal vydržet, vyletěl z postele za Ryanem. Posadil se na zem a začal jím jemně třást.
"Ryane, Ryane, prosím, vstávej, já tam nechci spát sám, ta bouřka, zase…" druhý muž zamžoural do temného pokoje, který sem tam prozářil blesk a pak se podíval na mladíka sedícího na zemi.
Vzal si peřinu a polštář a beze slova šel do ložnice a za ním šel Aiden. Oba se uložili ke spánku a Ryan ho objal a přisunul blíž ke svému tělu.
"Doufám, že si uvědomuješ, jaká muka mi tímhle působíš." Řekl rozespalým, ale veselým hlasem. Aiden se trošku zavrtěl.
"Omlouvám se." Špitl tiše a schoulil se mu v náručí.
"Nemusíš, je mi to velice příjemné, ale přísahám, že se o nic nepokusím." Zavřel oči a tak jak byl unavený, opět usnul.
Aiden si jej prohlížel. Byl vážně krásný, mladý a bohatý, kdyby chtěl, mohl by mít tucty takových mu podobných nebo o tolik úžasnějších než je on. Nedokázal pochopit, proč se mu líbil zrovna on. Vždyť byl jen kluk s divným smyslem pro oblékání, který se navíc bojí bouřky. Sám věděl, že takhle si žádnou pěknou holku nenajde a zůstane sám. Protože ony potřebují ochranu ať je to cokoliv a on by je ochránit nedokázal.
Raději zavrtěl hlavou a zavrtal se do přikrývky a nasál vůni druhého muže. Příjemná vůně mýdla prášku a Ryana.
S těmi myšlenkami se ponořil do říše snů i přes hřmění a blýskání bouře venku. Cítil se v jeho náručí tak bezpečně, jako ještě nikdy.
**
Probudil se příjemně odpočatý, vedle sebe cítil druhé menší tělo. Chvíli byl zmatený, ale pak si vzpomněl. Otevřel oči a prohlédl si roztomilý obličej Aidena. Ani nevěděl jak je krásný. Tohle, přesně tohle byl ten typ muže, kterého by si přál mít po zbytek svého života. Někoho, koho by mohl ochraňovat před zbytkem světa, ale také věděl, že mu to nejspíš nebude dopřáno. Povzdechl a opatrně, aby jej nevzbudil, vstal z postele, aby pro ně mohl nachystat snídani.
Byl rád, že je neděle, protože kdyby vstával do práce, byla by to pro něj hotová muka.
Do ložnice se vrátil o několik desítek minut později, aby svůj malý poklad, co mu ležel v posteli, vzbudil. Do pokoje se prosmýkl i Beny.
Ryan si sedl na okraj postele, z mladíkova obličeje odhrnul pár neposlušných pramenů vlasů a ještě chvilku koukal do toho krásného obličeje, než ho probudil.
"Aidene, vstávej, už je ráno." Mluvil tiše a jemně s ním třásl. Pes začal vrtět ocasem a štěkat.
Aiden se s trhnutím probudil a zamžoural do pokoje. Zelený pohled mu utkvěl na Ryanovi, který se na něj usmíval.
"Nachystal jsem snídani, tak vstávej, pak tě doprovodím domů." Pohladil ho po rozčepýřených vlasech a odešel.
Aiden ještě chvíli ležel v posteli, než své tělo donutil se posadit. Všechno děla jakoby v mlze, jako každé ráno. On nikdy nebyl dobrý ve vstávání, nejraději by v posteli zůstal celý den, ale nebylo mu to dopřáno.
Složil půjčené věci, pak si ještě zašel do koupelny, aby před Ryanem nevypadal jako hastroš.

"Dobré ráno," pozdravil ho s úsměvem na tváři Ryan, a pak si upil kávy. Sám už měl po snídani. Aiden si sedl naproti němu a hladově se pustil do topinek a vlažného čaje. Druhý muž ho s radostí pozoroval.
Když oba dojedli a dopili, vydali se na cestu. Nikam nespěchali, byla neděle a oni měli celý den čas. Beny se kolem nich ochomýtal a radostně štěkal na všechny a na všechno. Ti dva si povídali, jako by byli staří známí a přitom se znali jen tři dny.
Za půl hodiny dorazili před oprýskaný panelový dům a Aiden najednou trošku znejistěl.
"Tak, tady bydlím." Řekl tiše a čekal posměch, ale nic takového nepřicházelo, tak se odhodlal na druhého muže pohlédnout. Na jeho tváři viděl zamyšlený výraz, než se Ryan vzpamatoval.
"A pozveš mě dál a představíš tvé rodiče?"
Viděl jak se Aiden ošil, ale nic neřekl a vedl ho dovnitř.
Ani nestihl zaklepat, když se dveře rozrazily a z nich vylítla boubelatější postarší dáma, zmáčkla Aidena v pevném objetí a děkovala všem bohům. Vždy o něj měla strašný strach, i když jí volal, že bude spát u kamaráda, určitě nespala.
"Dobrý den, paní Terkeyová." Řekl a mile se na ni usmál.
"A, Ryan Wanner, vás jsem neviděla, už to bude rok." Pokynula jim oběma, aby šli dál.
"Aidene, ani jsi mi neřekl, že pan Ryan je tvůj přítel." Hoch jen pokrčil rameny a šel do kuchyně připravit nějaký čaj.
Paní Terkeyová byla příjemná starší paní, se kterou se Ryan seznámil, když mu pomáhala s rozvodem a s papíry okolo toho, byla to rodinná poradkyně a on jí tehdy byl velice vděčný. Jaké pro něj bylo překvapení, když zrovna jejího syna má teď za přítele.
Seděli tam ještě dlouho a povídali si, až dokud se ve dvanáct Ryan neomluvil, že dnes ještě něco má. Rozloučil se a odešel.
** **

Byly to už dva měsíce, co se Ryan seznámil s Aidenem a pro ně pro oba to byly úžasné dny. Scházeli se a povídali si spolu o všem možném, byli jako dva staří přátelé, ale teď. Ryanovi bylo v práci oznámeno, že za dva dny pojede na služební cestu, která měla trvat půl roku. Nechtěl ji přijmout, ale jeho šéf nepřipouštěl námitek, a tak mu nezbylo nic jiného, než uposlechnout jeho příkazu.
Když se toho dne vracel z kanceláře obvyklou cestou, přidal se k němu i Aiden a zpytavě si ho prohlížel, něco se mu na něm nelíbilo.
"Ryane, stalo se něco?" zeptal se se starostí v hlase. Druhý muž se na něj jen smutně usmál a posadil se na jednu z laviček.
"Dneska mi šéf oznámil, že jedu na služební cestu, odjíždím už za dva dny." Mladík chvíli nechápal.
"Tak to je skvělé, aspoň se dostaneš do nového prostředí, na jak dlouho na dva týdny?" usmíval se jako sluníčko, ale když se na něj Ryan odpět zadíval, věděl, že to nebude až tak dobrá zpráva.
"Je to na půl roku." Složil hlavu do dlaní, chtělo se mu brečet, tak dlouho ho neuvidí, jeho sluníčko, se kterým byl každý den hned zářivější. Zamiloval se do něj, ale bál se mu to říct, bál se, že o něj přijde, protože věděl, že Aiden miluje dívky. Možná, když odjede, konečně bude šťastný a konečně se s nějakou seznámí a bude s ní mít kupu krásných dětí, přál by mu to, ale zároveň jej tak strašně bolelo u srdce. Chtěl ho mít jen pro sebe, protože on byl výjimečný, někdo, koho poznáte jen jednou za život.
"Na půl roku!" vyjekl Aiden zaskočeně, nechápal, proč na tak dlouho, tak dlouho bez něj bude muset vydržet, bez jeho úsměvů a letmých doteků. Proč to všechno musí být tak složité, když si myslel, že má štěstí na dosah, teď se mu opat začalo vzdalovat neuvěřitelnou rychlostí.
Afektovaně se zasmál.
"To je dobrý, aspoň si ode mě pořádně odpočineš." Nechápal, proč to řekl, ale svoje slova už nemohl vzít zpět.
Ryan se na něj nevěřícně podíval.
"To neříkej, každý den ti budu volat dobře? A ty si konečně najdeš nějakou hezkou dívku a budeš mi o ní vyprávět, jak je krásná a jak se máte ráda." Byl zoufalý, když tohle říkal, ale přál svému sluníčku jen to nejlepší, on potřeboval někoho, kdo e o něj postará, chtěl, aby to byl on sám, ale už v to skoro nedoufal.
Aiden se na něj smutně usmál, pak se oba zvedli a došli na konec parku, kde se rozloučili.

O dva dny později stál Ryan i s kufrem na letišti, ani se s Aidenem nerozloučil, protože věděl, že by to nedokázal, že by ho nedokázal opustit, ale slíbil si, že hned jak přistane v Německu, tak mu zavolá a bude mu volat každý den, je mu jedno, kolik provolá, hlavně že uslyší jeho hlas.
A jak si slíbil, tak i udělal, ale co nečekal, že na druhé straně uslyší uplakaný aidenův hlas.
"Co…Co se stalo?" ptal se zmateně. Aiden přemohl další vzlyk a promluvil.
"Ty se ptáš, co se stalo, ani ses se mnou nerozloučil, chtěl jsem ti dát něco na cestu!" Ryana při těch slovech bodlo u srdce, zklamal ho, ale on by se s ním rozloučit nedokázal.
"Promiň, sluníčko, já…" nedokázal ani říct, jak moc ho to mrzí.
"To je v pořádku a kde, kde jsi nechal Bena?" zeptal se se starostí v hlase.
"Prozatím je u mé bývalé ženy, děti se mi o něj postarají."
Tyhle rozhovory se u nich byly na denním pořádku, byla to pro ně jediná možnost, jak si aspoň na chvíli promluvit, ale nebylo to stejně, jako, když se mohli vidět.
Aiden Ryanovi chyběl čím dál tím víc a to uběhly teprve dva měsíce, a když mu Aiden jednou večer zavolal, z jeho hlasu čišela radost, a když mu řekl, že si našel přítelkyni, jeho svět se rozpadl na kousíčky, ale jelikož ho nechtěl ranit, dělal, že je z toho nadšený a pak se vymluvil na práci. Jeho srdce bylo zlomeno a bál se, že už ho nikdo nedokáže opravit, až nyní si uvědomil, jak moc ho miluje, žárlil na tu dívku, která s ním teď bude trávit veškerý čas.
Několik dní mu nezavolal ani o sobě nedal vědět, teď chtěl jediné, zmizet z aidenova života, jakoby se nikdy nepotkali.
Jenže sám nejlíp věděl, že to nedokáže, chyběl by mu, chtěl ho mít aspoň po svém boku jako přítele. Po několika dnech mu konečně s klidnou hlavou, ale zlomeným srdcem zavolal, jakoby se nic nestalo, vymluvil se jen na práci. Aiden mu o ní vyprávěl a podle jeho popisu byla krásná, přál mu štěstí.
Ale nikdy nic nemůže trvat věčně, o další tři měsíce později, když mu Aiden zavolal s pláčem a řekl mu, co se stalo, jeho srdce opět zaplesalo. Aiden mu řekl, že jej podváděla a nakonec mu řekla, že to byla jen sázka. Plakal do telefonu, a i když se ho Ryan snažil uklidnit, tak to nepomohlo, Aidenovo srdce opět dostalo další krutou ránu a on to nemínil nechat jen tak, teď už ne. Když se s ním rozloučil, vyťukal číslo na svého šéfa, aby mu oznámil, že končí a jede domů a že je mu jedno, jestli jej vyhodí, protože Aiden byl přednější. Hned potom si zarezervoval jízdenku a vydal se na letiště. Bylo mu naprosto jedno, že další den měl mít důležitou poradu, na které by se rozhodlo o velmi výnosném obchodu, ať si to šéf zařídí, jak chce.
Cesta mu připadala nekonečná, ale nakonec stanul na jemu dobře známém letišti. Trvalo ještě další hodinu, než se dostal domů a před dům Aidena. Neměl zaručeno, že bude doma, ale doufal, že ano, protože v parku jej nenašel.
Zazvonil na zvonek se jménem Terkeyovi a čekal.
"Prosím?" ozval se z malého repráčku přívětivý ženský hlas.
"Dobrý den, tady Ryan Wanner, pani Terkeyová, je váš syn doma?" zeptal se s nadějí v hlase.
"Je, to je mi překvapení, vy už jste se vrátil? Aiden mi říkal, že ještě měsíc budete pryč ze země, ano je doma, pojďte dovnitř." S těmi slovy se ozval bzučák a Ryan s poděkováním vešel.
Schody vyběhl po třech, aby hned v zápětí mohl zaklepat na dveře. Otevřela mu paní Terkeyová a mile se na něj usmívala.
"Jsem opravdu ráda, že jste tu, Aiden byl posledních pár dnu smutný a stále plakal, řekl mi, co se stalo, chudáček můj malej, tak jsem neřekla, že jste tu, aby měl aspoň nějakou malou radost, běžte za ním, jeho pokoj je hned naproti, ty zavřené dveře." Popošoupla ho a sama zašla zpět do kuchyně, kde dělala bábovku.
Ryan slušně poděkoval a vydal se k oněm dveřím, srdce mu bilo jako splašené, zaklepal na dveře, a když se nic neozvalo, vešel.
Chlapec měl hlavu zabořenou v polštáři a nejspíš plakal, bylo mu ho vážně líto, musel si toho už v životě tolik vytrpět, kvůli svému vzhledu, kvůli tomu, že se nepřetvařoval. Chtěl ho ochránit a taky že ho ochrání, odteď už z něj nespustí oči, nikdy ho nezklame a zůstane navždycky s ním.
Potichu se k němu přikradl a pohladil ho po vlasech.
"Běž pryč, mami!" řekl uplakaně Aiden a snažil se odehnat jeho ruku.
"Takové uvítání jsem od tebe nečekal." Zašeptal mu do ouška starší muž a čekal na jeho reakci.
Aiden se okamžitě otočil za oním hlasem a v jeho uplakaných očích se zračilo překvapení.
"R…Ryane." Vykoktal ze sebe a stále tomu nemohl věřit, jeho mozek nedokázal pochopit, že ten, koho si přál vidět ze všech nejvíc, ten od kterého se chtěl nechat objímat, byl tady.
"Já jsem myslel, že…" ale Ryan ho nenechal domluvit a políbil ho. On už nedokázal čekat a i kdyby ho měl teď odmítnout, i ten jeden polibek si zapamatuje do konce svého života.
Čekal, že se Aiden začne vzpouzet, ale ten jen seděl a rozšířenýma očima se díval do jeho obličeje, a když Ryan jejich rty rozpojil, usmál se a objal ho.
"Chyběl jsi mi a já jsem se o tebe tak strašně bál, když jsi mi volal, co se stalo. Ať si mě z práce klidně vyhodí, pro mě jsi nejdůležitější ty. Chtěl bych s tebou chodit." Zadíval se mu do očí a čekal na odpověď.
Ryan nebyl schopen slova, ale nakonec se odhodlal: "Já, ale, ne… nejsem pro tebe dost dobrý, jsem škaredej a všichni mě nesnáší a…" Ryan jej opět umlčel lehkým polibkem.
"To je pravda, nejsi pro mě dost dobrý, jsi pro mě ten pravý a jediný, koho chci po svém boku až do konce života, chci tě milovat takového, jaký jsi. Protože jsi ten nejkrásnější a nejoriginálnější kluk, jakého jsem kdy potkal, miluju všechny tvoje uhozené převleky, protože, kdyby ses tak neoblékal, už bys to nebyl ty, tím vším jsi mě upoutal a to na tobě miluju. Tak co, chtěl bys se mnou chodit?" Podíval se na něj s nadějí v hlase i v očích.
Aiden chvíli váhal, ale pak přikývl.
V tu chvíli spadl Ryanovi kámen ze srdce a na své sluníčko se zářivě usmál.
"Tohle je můj nejšťastnější den v životě, ale teď už nejspíš půjdu domů, jsem strašně unavenej, ten let mě zmohl." Aiden se usmál, ale nepustil ho.
"Nechtěl, nechtěl bys zůstat tady?" zeptal se nesměle a jeho tvář nabrala rudý nádech.
Ryan si jej chvíli měřil pohledem, ale nakonec přikývl a políbil jej.
Ryan si lehnul a Aidena si přitáhl do náručí, možná, kdyby dnes nebyl tak unavený, vzal by si ho, ale časový posun udělá svoje. Stačilo mu cítit, že ho má vedle sebe a že jej už nikdy nenechá odejít.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Rin Rin | Web | 26. května 2012 v 21:27 | Reagovat

Ilay 8-O To seš ty? Už sem sem narazila od Yum, ale kdo by tušil, že spolumajitel budeš zrovna ty...i když sem si to mohla myslet ty blázne! Zase sis zrušila blog? :-D  :-D Já se z tebe pominu, fakt :D Ale nevadí, tenhle se mi líbí víc ;-)
Takže moje dvě nejoblíbenější komentátorky a u sebe? No aspoň to budu mít pohromadě :-P Skvěle ste to holky vymyslely, vážně smekám :-D
Jinak Ilay, děkuju za kometář :-) Podle mě, to taky skončilo hezky, ale Frux mě sepsula, že je to smutné :-D  :-D Což je blbost, protože já smutné povídky nepíšu *Hrdě se poplácala po rameni* :-P Doufejme, že nějaké to Snow sparkle bude ;-)
Takže si vás můžu do oblíbených odkazů hodit dohromady? 8-O  8-)
Jo a píšu to sem, protože víš, jak to s pírkem mám, že? :D  :D

2 Saki-san Saki-san | Web | 29. května 2012 v 16:22 | Reagovat

nechceš napsat pokračování?^^

3 Zuřivý Pisálek Zuřivý Pisálek | 24. července 2012 v 10:10 | Reagovat

Ach, ty časy. Ach, ta gramatika. Aiden přechází z tykání na vykání, nemělo by to zůstat na stejném? Změna jmen postav tě evidentně taky netrápí. (Ryan nebyl schopen slova, ale nakonec se odhodlal: "Já, ale, ne… nejsem pro tebe dost dobrý, jsem škaredej a všichni mě nesnáší a…" Ryan jej opět umlčel lehkým polibkem.)Po třech dnech představování rodičům? Hm, taky dobrý. Aiden se ani nepozastaví nad tím, že Ryan zná jeho matku. Prostě jde... nevím, co to dělal, vařil čaj?
A nakonec se Ryan vzdá své práce. Nemohl si vzít dovolenou a zajet za Aidenem na dva dny, aby mu všechno řekl, popřípadě ho vzal za sebou, aby v cizině přišel na jiné myšlenky? A proč taky, že... Raději se nechá vyhodit. Prototyp "Láska hory přenáší"? Nemyslím si...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama