Smrt III.

20. května 2012 v 22:54 | Vězeň číslo 1302 |  Smrtka (a jiné příšery)
Velmi dlouho jsem jen tak bezcílně putoval světem, když mě jednou zastavil anděl s černými křídly a promluvil.
"Ty, jež jsi zabíjel, můj pán má pro tebe, návrh." Jen jsem přikývl a šel, věděl jsem, kdo mi nabízí pomoc, ale také jsem věděl, že to nebude zadarmo.
Stanul jsem před trůnem samotného Ďábla, který se na mě šklebil v černém plášti.
"Jednou tento den měl přijít a já to věděl, chci ti nabídnout život mezi smrtelníky, samozřejmě to nebude zadarmo." Kývl jsem a čekal na jeho požadavky.


"Až si najdeš svého milého..." při tom slově se škaredě uškrnul, ale pokračoval, " poté až zemřete vaše duše, budou patřit peklu, tvá i jeho."
Já se ani dlouho rozmýšlet nemusel a přikývl jsem, jaké toto mohlo mít následky? Kdo ví... Už, už jsem chtěl odejít, ale Ďábel mě ještě chvíli zastavil.
"Dávej si pozor na svůj odraz Adriane, nikdy tě nikdo nedokáže vyfotit a v zrcadle se nikdy neuvidíš, tak si dávej pozor." Znovu se zasmál a já se objevil uprostřed rušné ulice.
Najednou se mi lidé vyhýbali. Byl to najednou zvláštní pocit, že mě vidí.
Já tam stál v krajkované košili a uplých černých kalhotách, s dlouhými černými vlasy až po pás. Někteří na mě prazvláštně zahlíželi, ale mě to nevadilo. Najednou jsem byl svobodný. Žil jsem, cítil, ten čerstvý vzduch, který mi koloval v plicích a v krvi, mé srdce bylo prudčeji. Mé vlasy poletovaly ve větru. Byl jsem najednou tak šťastný.
Rozešel jsem se ulicí, nevěděl jsem, kam jdu a proč, ale chtěl jsem se aspoň pro tuto chvíli jen potulovat po tomhle městě. Už jsem vlastně zapomněl jak žít a teď nejspíš se toho mnoho změnilo...
Ale bylo mi to fuk na to budu mít ještě spoustu času...
Sám pro sebe jsem se zasmál, bylo to nádherné, poslouchat svůj hlas jak se tříští ve větru...

Šel jsem dlouho a nevěděl kam,
zastavím se až tehdy, až dojdu, tam
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama