V zajetí smlouvy I.

20. května 2012 v 23:10 | Vězeň číslo 1302 |  V zajetí smlouvy
Miloval ji tak moc, že by se vydal i do horoucích pekel a proto nyní stál na malém paloučku, ze všech stran obklopeném stromy a do větru křičel, aby jej zaslechlo samotné peklo, on to musel dokázat, získat duši své milované Jozefky zpět.
Ptáte se, co se stalo tak strašného, že ta osmnáctiletá dívenka upsala duši ďáblu? Je to jednoduché, každého člověka někdy může posednout touha po penězích, které on samotný nemá, stejně tak to bylo s Jozefkou. Chtěla mít aspoň jednou za život krásné šaty, zdobené brokátem a drahými kameny. Mohl jí je ušít, to ano, ale ona mu nic neřekla, až, když jednou přišel k nim domů a v těch šatech ji uviděl, byla opravdu nádherná, ale on věděl, že ty šaty nejsou od něj, a když se jí pak zeptal, rozplakala se mu na ramenou s tím, že upsala svoji duši ďáblovi. Nyní jí už zbývá jen rok života, to přeci nemohl dopustit.


Proto tu teď stojí a doufá, že se tu objeví.
"Chci se Vám upsat na roční službu v pekle, Ďáble!" zakřičel to poslední, co jej napadlo a v tom mžiku se před ním v kouři objevila postava, když jej vítr rozfoukal, Lavrenc spatřil snad toho nejkrásnějšího muže na světě.
Bílé vlasy měl sčesané dozadu, pohled vyzařující nenávist. Jeho oblečení bylo honosnější, než jakéhokoliv pána, kterého kdy viděl. Rudý kabátec, vyšívaný zlatou nití s knoflíky z drahých kamenů, pod ním sněhobílou košili zakončenou volánky. Notnou chvíli z něj nedokázal spustit zrak.
"Co požaduješ za svoji službu peklu?!" sjel jej nic neříkajícím pohledem.
"Duši svojí milované Jozefky!" řekl pevně, i když měl sto chutí utéci.
Ten muž před ním vypadal nebezpečně, mohl by ho nejspíš zabít jedinou ranou, protože on sám byl skoro o hlavu menší, s hnědými, krátkými vlasy, které mu neposedně poletovaly kolem. Na sobě jen volnou bílou halenu a černé kalhoty.
Vyšší muž se hlasitě rozesmál, až mladíkovi vstávaly chloupky na zátylku.
"Jak si přeješ, člověče, ale věř, že za tohle tě čeká něco, co jsi ještě nikdy nezažil a pokud jen jednou cekneš, nebo se mi zprotivíš, nikdy duši své milované nedostaneš a ona bude už navždy moje, rozmysli se dobře." V jeho ruce se s tichým prasknutím objevila smlouva.
"Stačí to na konci jen podepsat - krví." Zlomyslně se ušklíbl.
Lavrenc ještě chvíli váhal, než si prst rozřízl o ostrý kámen a podepsal se. Ďáblův úsměv se ještě víc rozšířil, vzal mladíka za ruku a už jich nebylo.


Lavrenc zavřel oči, a když opět ucítil pevnou zem pod nohama, bál se je otevřít, bůh ví, kde se ocitnul a jak to tam bude vypadat.
Po notné chvilce se odhodlal a otevřel nejprve jedno oko a pak i druhé. Díval se na naleštěné bílé kachle, když zvedl pohled výš, naskytl se mu pohled na velkolepou, zdobenou místnost s pohodlně vypadajícími rudými křesly a dřevěným stolkem a krbem, ve kterém vesele plápolal oheň. Místností se rozléhaly zvuky praskajícího dřeva.
"Kde to jsem?" vydechl užasle mladík a zadíval se na toho, jež ho sem přenesl.
Slabě vyjekl a odstoupil o pár kroku dál, tohle nebyl ten stejný muž, kterému podepsal smlouvu, tenhle byl ještě děsivější.
Přes levé oko se mu táhlo červené tetování, vlasy, měl nyní volně rozpuštěné, ba co víc, byly mnohem delší. Rudé oči si jej se zájmem prohlížely, z čela mu vyrůstaly dva rohy.
On se jen zvonivě zasmál mé reakci, surově mě chytil za paži a někam vlekl, ani jsem neměl sílu se vzpouzet, stále jsem byl z toho všeho vykolejený. Myslel jsem, že v pekle bude vedro, špína, smrad, ale bylo tu čisto a dokonce by mohl říct i útulno. Také si myslel, že tu bude tlupa smradlavých čertů, kteří po něm skočí hned, jak sem přijde, proč se nic z toho nestalo, nechápal, cožpak tak peklo nevypadá?
Proč se po světě šíří ty fámy o pekle, když zatím ani jedna z nich není pravdivá?
Měl co dělat, aby stačil tomu svižnému kroku druhého muže, neměl jsem čas, prohlížet si místnosti, kterými jsme procházeli, sem tam se mi před očima mihlo pár "lidí" a to bylo všechno, nic víc jsem nestihl zaregistrovat.
Zastavili jsme se až v jednom vzdáleném pokoji, ve kterém byla krásná, velká postel nebesy s červenými závěsy a povlečení bylo černé. U francouzského okna stál masivní stůl se zlatými ornamenty. Lavrencův pohled chvíli spočinul na nebi, bylo krvavě rudé, tohle opravdu nebyl lidský svět.
"Odteď bude tohle náš pokoj," když viděl, že se jej chystá přerušit, podíval se na mě nekompromisním pohledem, "každý večer se mnou budeš ulehat do této postele, každé ráno mi budeš chystat snídani, pak oběd a večeři. Nikdy neopustíš brány tohoto hradu, nikdy se nebudeš protivit mým příkazům, uděláš to, co ti řeknu a pokud byť jen jednou neuposlechneš, duši tvé dívky ti zpět nevrátím!" byla to nekompromisní slova a Lavrenc neměl v plánu odporovat, popravdě bál se toho muže, vlastně ani nevěděl, kdo to vůbec je a proč chce, aby s ním spal v jedné posteli?
"Já jen, jak, jak Vám mám říkat?" zeptal se bázlivě, měl pocit, jakoby jej měl každou chvíli uhodit.
"Jmenuji se Seph, teď ti moje komorná ukáže, kde je kuchyně, večeři mi přines v čas, kuchařka, která tam je ti všechno ohledně jídla řekne." Jakmile domluvil, ve dveřích se objevila postarší žena s malými růžky vykukujícími z vlasů, pokynula mu, aby šel s ní.

Seph se svalil na dokonale ustlanou postel a promnul si unavené oči. Nechápal sám sebe, proč to vlastně udělal, bylo tu mnoho lidí, kteří chtěli získat duše svých milenek nebo milenců, vždycky pro ně měli připravenou tu nejtvrdší prací, tak proč musel být tenhle kluk výjimka?
Možná, že už dlouho nikoho neměl, ale proč zrovna člověk, zajídalo se mu spát s tím množstvím nápadníkům a nápadnic démonů, kteří se mu nabízeli? Zakroutil hlavou, nemělo cenu, hledat v tom smysl, už se stalo a tenhle člověk tu s ním teď rok zůstane a on si bude užívat jeho mladistvé tělo. Již dnes večer, možná se bude vzpouzet, ale bude jeho. Sám pro sebe se ušklíbl, byl přeci vládce pekel a on bude jeho hračka.
Když jej viděl skrze tohle okno, jak křičí a dovolává se vládce pekel, chtěl ho nechat být, ale jeho průzračně modré oči mu to nedovolily, naprosto jej uhranuly.
Ta dívka je šťastná, pokud ji miluje, jenže to možná nebude trvat věčně, on dokáže lidem snadno poplést hlavu, stačí jim nabídnout něco mnohem lákavějšího i jeho dokáže zlomit.

Žena s růžky vedla Lavrence opět několika místnostmi, až k jedněm černým dveřím, ze kterých se linula krásná vůně jídla, on sám už dlouho nic nejedl a tak mu zakručelo v břiše. Jeho tvář nabrala růžový odstín, když se na něj ta "žena" podívala.
"Tady je kuchyň, běž dovnitř, kuchařka už ti dá něco k snědku, pak se dej okamžitě do práce." S těmi slovy odešla.
Lavrenc osaměl, chtělo se mu utéct, tak strašně se bál toho, co bude následovat, bylo to pro něj všechno neznámé a on se bál, raději by byl doma a šil šaty, cokoliv jen tu nebýt.
Ještě jednou se zhluboka nadechl, zaklepal a vešel.
U plotny se zručně otáčela stará žena s beraními rohy, které jí vyrůstaly po stranách hlavy. Ani nezaregistrovala jeho příchod.
"Promiňte." Řekl bázlivě, ale ani přitom se neotočila.
"Promiňte, jsem tu, abych nachystal Sephovi večeři." Řekl již hlasitě a z hlasu mu čišelo odhodlání, i když se tak vůbec necítil.
Konečně upoutal ženinu pozornost, ta si jej se zájmem prohlédla.
"Sloužíš našemu pánovi? A umíš ty vůbec vařit?" nikdy nevěřila mužům v kuchyni, sice věděla, že lord by snědl všechno, i kdyby to bylo sebe hnusnější, ale nesluší se někomu tak vysoce postavenému podávat nechutná jídla.
"Ano, má matka mě to naučila, aspoň něco." Usmál se při vzpomínce na svoji obtloustlou mámu, která kolem něj vždycky skákala a nutila jej, aby pořádně jedl.
"Dobrá, v tom případě, náš pán večeřívá lehká jídla, myslím, že smažená ryba a brambory budou pro dnešek to pravé. Nejspíš mu budeš vařit i zbylá jídla. Pán Seph snídá v osm hodin, obědvá ve dvanáct a večeří v osm hodin, nemá rád nedochvilnost, proto by sis měl s tou rybou pospíšit, abys to stihl. Já se jmenuji Valerie. Kuchařka tohoto paláce a tvé jméno?" zeptala se již o poznání mileji, což mladíka uklidnilo.
"Lavrenc." Usmál se a začal si chystat potřebné ingredience. Valerie mu radila kde co je a taky ho seznamovala s tím, co bude následující dny pro Sepha vařit.
Pár minut před osmou bylo jídlo konečně hotové a přikryté stříbrným poklopem, aby z něj neunikalo teplo.

"Dobře, tak mu to jdi zanést, víc už tě dnes potřebovat nebudu, přijď opět ráno." S těmi slovy ho vyšoupla z kuchyňských dveří.
Lavrenc si naštěstí cestu do sephových pokojů pamatoval a proto přesně, když odbyla osmá hodina, přistál na stole tác s jídlem, když pak Seph usedl ke stolu a oddělal poklop, nasál tu lahodnou vůni pečené ryby, vypadalo to vážně úžasně a on si myslel, co za jídlo od něj nedostane, pokud mu bude takhle vyvařovat každý den, ztloustne.
Když pak ochutnal první sousto, byl ztracen, to jídlo bylo vážně vynikající a tvrdil si i v duchu přiznat, že lepší než to co mu podstrojovala Valerie.
Nedal na sobě nic znát, ani se na Lavrence stojícího opodál nepodíval, jakmile v něm zmizel poslední kousek ryby, lusknutím prstů si přivolal komornou, aby špinavé nádobí odnesla.
Když osaměli a Seph se hladovýma očima podíval do těch modrých hlubin, Lavrenc se rozklepal. Nedokázal si představit, co by teď mohlo přijít.
Bělovlasý muž vstal od stolu a než to mladík stihl zaregistrovat, už ležel na sametových, černých poduškách.
"C... Co to!" ale nebylo mu ani dovoleno to doříct. Na jeho rty se vrhly druhé, dravé. Jazyk obkroužil kontury Lorencových rtů a poté žádal o vstup, když ani po dlouhé chvíli mladík nepovolil stisk zubů, jedna sephova ruka sjela k jeho klínu a stiskla jej.
Jakmile Lavrenc údivem vyjekl, do úst mu vpadl jazyk druhého muže a nenasytně je plenil a zkoumal, snažil se zapojit i Lavrence, ten byl ovšem tak strnulý, že nedokázal myslet ani se pohnout.
Když Seph rozpojil jejich ústa, naklonil se k mladíkovu oušku a tiše zašeptal: "Přece sis nemyslel, že vykoupení duše tvé milované dosáhneš jen tím, že mi budeš vařit. Každou noc si budu brát tvé tělo a ty s tím nic nenaděláš, stačí jen jediný protest a nikdy tu smlouvu nezruším a tvá milovaná Jozefka bude má. Tak se mi poddej a bude to pro tebe méně bolestivé."
Lavrencovy modré oči zíraly na rudé závěsy nad postelí, opravdu mu bude muset každou noc dát své tělo za to, aby získal duši své Jozefky? Nyní se opravdu bál, krutost tohoto stvoření neznala mezí, proč nemůže pracovat, nebo cokoliv jiného, proč zrovna tohle.
Cítil, jak mu nenechavé ruce s dlouhými nehty bloudí po těle, dráždí jej, chvíli jednu bradavku, pak zase druhou. Když se k rukám přidal jazyk, nedokázal zadržet slastný sten, a jakmile si uvědomil, že se tomu poddal, kousl se do rtu tak silně, až mu z něj začal vytékat slabý pramínek krve, což neušlo Sephovým bystrým očím.
"Neříkal jsem ti, aby ses tomu poddal? Tím, že si ublížíš, tě to bude akorát bolet." Nahnul se nad jeho rty a krev slízl a pak se zase chvíli věnoval jeho rtům, které chutnaly po krvi.
Miloval dlouhé předehry, ale když viděl, jak se pod ním to tělíčko otřásá strachem, neměl na to náladu, nakonec jej vysvlékl ze šatů a začal se věnovat jeho penisu. Lízal ho a sál, až mu v puse začal nabývat na velikosti. Lavrenc se mohl snažit, jak chtěl, ale je těžké odolat něčemu tak dokonalému.
Seph se pousmál a chvíli se kochal jeho plnou délkou, než ho naposledy olízl a začal připravovat na svůj vpád.
Nedělal si hlavu ani se svým vlastním oblečením, stačilo jen vysvobodit jeho tepající penis, a když byl Lavrenc připraven vnikl do něj.
Mladíkovi z očí vytryskly slzy a z úst se vydral poraženecký sten. Dokázal přežít kroužící prsty, které jej roztahovaly, ale tohle bylo už i na něj moc. Cítil se tak odporný a špinavý, tohle nezvládne, každou noc, celý rok, už teď to chtěl vzdát, ale když se mu před obličejem objevila tvář rozesmáté dívky s blonďatými vlasy, musel zatnout pěsti, musel to zvládnout kvůli ní.
Nohy měl přitisknuté k tělu a v konečníku cítil nepříjemnou plnost. Stále na svém těle cítil ty uklidňující doteky druhého muže, ale cítil se spíš ještě víc odporně, stále plakal. Když se v něm Seph pohnul, nebolelo to, ale cítil se divně, tak zneužitý.
Přečkal to, a jakmile se do něj s výkřikem udělal, schoulil se do klubíčka. Už nic nevnímal, ani to, že byl odnesen do sprchy a pak opět položen do postele, ani si neuvědomil, že se k němu natisklo druhé nahé tělo a pevné paže jej objaly, on už dávno usnul neklidným spánkem, za to Seph ne. Hladil jej po pokožce, byla tak nádherná a jemná, on byl nádherný a teď byl celý jeho, i když mu ublížil, ale smlouva je smlouva, mohl sice pracovat v dolech, ale když jej ve světě lidí spatřil, musel ho mít, to proto tohle všechno. Má jen rok na to, aby jej získal, aby jej ten kluk začal milovat, ale bůh ví, jestli se mu to vůbec podaří, když udělal tohle. Chtěl být něžný, chtěl ho laskat, ale když se pak rozplakal, neudržel se, z neznámého důvodu jej to naštvalo k nepříčetnosti, v tu chvíli pak nedbal na mladíkovo pohodlí, jen potřeboval ukojit svůj chtíč po něm, po jeho hříšném těle.
S rukou na jeho podbřišku usnul.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alex-chan Alex-chan | Web | 5. července 2012 v 15:56 | Reagovat

páni :D tak to bolo ...(*hľadá správny výraz*)... ÚŽASNÉ!!! :-D  :-D  :-D som prvý člen tvojho fun clubu :D :D je to také dobré ako tá časť čo som si prečítala (*teraz vyšla :D*) ...idem na ďalšie, toto musím dobehnúť sakra!!! :D :D :-D  :-D  :-D (*slintá*) :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama