V zajetí smlouvy II.

20. května 2012 v 23:11 | Vězeň číslo 1302 |  V zajetí smlouvy
Probudil se časně ráno a doufal, že to vše byl jenom pouhý sen, že se mu to zdálo, že nikdy tu smlouvu nepodepsal a Jozefka nikdy nezaprodala svoji duši ďáblu.
Bohužel, jeho prosby nebyly vyslyšeny, když otevřel oči, ležel v těch černých poduškách v posteli s nebesy a rudými závěsy, okolo pasu měl jako dva hady omotané pevné ruce Sepha, v tu chvíli si vzpomněl na vše, co se tu odehrálo. Chtělo se mu brečet, utíkat tak daleko, jak jen bude moci. Pokusil se mu vymanit z náručí, ale držel pevně.
"Prosím," zašeptal tiše "musím Vám nachystat snídani." Lehce s ním zatřásl.
Zpod víček se na něj zahledělo červené oko, vypadalo to, jakoby chvíli váhal, ale pak své sevření povolil a nechal ho jít. Lavrenc se vymotal z pokrývek a až tehdy si uvědomil, že je nahý. Krvavě zrudl a začal se rozhlížet po místnosti, ale nikde své věci neviděl.


Tiše si tedy odkašlal, aby opět upoutal mužovu pozornost.
"Já, já jen, moje oblečení." Řekl tiše a čekal.
Seph opět otevřel jedno oko, podíval se na nahého mladíka a potom ukázal rukou k druhým dveřím. Lavrenc ještě chvíli váhal, než se rychle přesunul do druhé místnosti, kde na jedné z malých skříní leželo jeho pečlivě poskládané oblečení. Snažil se jej rychle natáhnout, ale vyjekl nenadálou bolestí, bolelo ho celé tělo a nejvíc konečník. Jak nejopatrněji mohl se dooblékl, umyl si obličej a pak vyšel zpět do ložnice, proklouzl kolem stále spícího Sepha nebo aspoň vypadal, že spí a pomalými krůčky se vydal do kuchyně. Nikdy si nemyslel, že by jej něco mohlo bolet tak moc.
Valerie se už v kuchyni zkušeně obracela a chystala snídani pro zbytek zámku.
"Dobré ráno!" pozdravil slušně a pokusil se na starší ženu usmát, bohužel z toho vyšla spíš bolestivá grimasa.
Valerie si je přeměřila zkoumavým pohledem, nemusela ani dlouho bádat, bylo jí jasné, co se v noci stalo, její pán dokázal být velice vášnivý, pokud si někoho oblíbil, ale netušila, že by se mu to mohlo stát i u člověka, nejspíš se neovládl. Zašmátrala v jedné z polic, odkud vytáhla malý flakónek.
"Na tohle vypij a uleví se ti, potom se dej hned do práce." Mile se na něj usmála a vrátila se k plotně.
Lavrenc se na tu lahvičku chvíli nedůvěřivě díval, ale když už nic, aspoň by jej to mohlo zabít. Odšpuntoval víčko a na jeden lok vypil celý obsah. Chuť byla odporná, ale on mohl cítit, jak se mu po celém těle rozlévá příjemné teplo a jeho stažené a bolavé svaly se začaly uvolňovat.
"Děkuji." Řekl tiše a pustil se do přípravy zeleninového salátu s kousky kuřete, stále pro něj bylo překvapením, jak dobře si tenhle muž žije, on s mámou byli vždycky vděční za kus chleba s tvarohem, ale nebyla to jeho starost, prostě bude dělat to, co se mu řekne.
Jakmile si to pomyslel, zatmělo se mu před očima, pokud to bude muset snášet každou noc… Zadržel vzlyk a krájel cibuli.
Valerie jej chvilku po očku sledovala. Ten mladík si to opravdu nezaslouží, ale ona zase věděla, že i když je její pán samotný vládce pekel, že není krutý a nikdy být nedokázal, to proto přijímá lidi do svých služeb, to spíš bůh. Posměšně si odfrkla, ten budižkničemu nehne ani prstem, aby lidem pomohl.
"Lavrenci, náš pán není zlý…" když uslyšela posměšné odfrknutí, povzdechla si, ale pokračovala dál. Ona sama znala Sepha, už když byl malinký, starala se o něj, jako o vlastního a dávala mu pořádně najíst, aby z něj vyrostl silný muž, ještě nikdy neublížil nikomu, kdo by si to nezasloužil, jen zahořkl životem, který vede. Každá bytost na tomto světě potřebuje lásku, nejen lidé i temná stvoření potřebují milovat.
"Musíš se ho pokusit pochopit, nikdy by ti neublížil a…" opět byla neomaleně přerušena.
"Neublížil, to nemyslíte vážně, je to jenom násilník, bůh ví, kolik lidí zabil a umučil, má mě jenom jako hračku na rok a já mu budu muset poslušně držet!" Skoro křičel a utíral si slzy, které se mu řinuly z očí.
Valerie na něj byla naštvaná, ale chápala ho přece jen, tenhle kluk nebyl na to připravený, ale bylo v jejím zájmu chránit pána.
"Mladý muži, chápu, že jsi z toho všeho rozrušený a že to pro tebe je nepříjemné, ale nebyl jsi to právě ty, kdo uzavřel smlouvu, aby zachránil duši svojí milé? Není to vina našeho pána, ale tvoje, za duše se tady v pekle platí draze, to by sis měl zapamatovat a neměl bys soudit někoho, koho ani neznáš!" její hlas byl přísný nedovolující jakýchkoliv námitek.
Lavrenc sklapl, na tohle opravdu neměl co říct, bylo to jeho rozhodnutí a opravdu si za to může sám, jenže se s tím nedokáže jen tak srovnat, protože i kdyby to zvládl, oni oba jsou muži, je to přeci tak nepřirozené nebo se mýlil? Co si vlastně celou dobu myslel?
Jeho máma mu jednou vyprávěla o muži, do kterého se zamilovala, když byla ještě mladá, ještě velmi mladá. Bylo jí teprve deset let a milovala o osm let staršího chlapce, byla to taková první dětská a nevinná láska. Říkala mu, že si to pamatuje, jakoby to bylo včera, byly to klidné dny v jejich vesničce a ona se od své lásky nehnula ani na krok, když jej viděla s nějakou dívkou, byla naštvaná, protože se nevěnoval jen jí.
Jednou, když se vracela z tržiště, zaslechla prý podivné zvuky za jednou stodolou, nedalo jí to a musela se jít podívat, to co tam uviděla, na to nikdy nezapomene. Její dětská láska byla uvězněna pod nahým tělem o pár let staršího muže, viděla v jejich tvářích rozkoš, kterou si působili, ale pochopila to až o pár let později.
Nikdy o tom nikomu neřekla, kromě svého synka, ale ten muž, kterého kdysi milovala, šel i se svým milencem do války a už se nikdy nevrátili. Při tom vyprávění se vždycky rozplakala a on ji potom utěšoval, sám nevěděl, co si o tom myslet, ale nikdy mu to nepřipadalo špatné, kvůli matce, vždycky mu říkala, ať nikdy tyhle lidi neodsuzuje, že láska prý s člověkem dělá divy.
"Omlouvám se, ale já, strašně se ho bojím." Setřel si zbytky slz a vrátil se dodělávat jídlo. Valerie se smutně usmála, možná by mohla se Sephem zkusit promluvit, protože, když ho včera chvíli zahlédla, už dlouho jej neviděla tak spokojeného a v jeho očích tolik touhy po tom mladíkovi.

Ještě předtím, než Lavrenc donesl jídlo do pokoje sepha, tak si sám vzal chleba namazaný tvarohem, který mu Valerie nachystala, byl za to rád, protože už měl hlad jako vlk.
Pak vzal podnos s jídlem teplým čajem. Srdce mu zběsile tlouklo, když mířil do sepových pokojů, cestou potkal pár dalších služebných, ale nebyl sto si jich všimnout, tak strašně se bál.
Bez zaklepání vešel do temného pokoje, temné závěsy na francouzském okně zamezovaly přísun slunečních paprsků.
Seph stále spal a Lavrenc najednou nevěděl, co by měl udělat. Tak položil tác se snídaní na stůl a rozhrnul těžké závěsy, do pokoje okamžitě vnikly teplé paprsky a prozářily každý kout místnosti. Obloha téhle země byla nádherně červená a po obloze se pohybovaly oranžové obláčky. Chvíli se kochal tím pohledem, než se otočil k muži v posteli. Dlouhé vlasy měl rozprostřené po černém polštáři, byl to nádherný muž s vypracovaným tělem, ale on mu neodpustí, to co mu udělal.
"Pane, přinesl jsem Vám snídani." Pronesl tiše a postavil se ke dveřím, aby mohl rychle utéci, kdyby se něco stalo.
Seph na posteli otevřel jedno oko a zabrousil pohledem ke stolu, kde byl opět ten stříbrný poklop a pak vyhledal i Lavrence, který stál u dveří. Popravdě, nechtělo se mu vstávat, nejraději by prospal celou noc, tak krásně se mu už dlouho nespalo, ale přeci jen se odhodlal z postele vstát a najíst se. Opět jej zarazilo to chutné jídlo, které pro něj připravil, bude se ho na to později muset zeptat, kde se naučil takhle vařit.
Jakmile dojedl, otočil se na mladíka, viděl v jeho očích strach a chápal ho, to co včera udělal, ale smlouva je smlouva i dnes i následující dny tomu tak bude.
Nikdy neměl rád znásilňování, a pokud se k nim do pekla někdo takový dostal, byla pro něj přichystána ta nejodpornější práce, kterou nedělal nikdo jiný, on by se k nim teď mohl připojit.
"Děkuji, na oběd ti nejspíš Valerie už řekla, co chci, nechám výběr na ní, ale jelikož tu nemůžeš jen den za dnem vysedávat, aniž bys něco dělat, budu po tobě požadovat, abys mi ušil šaty. Můj krejčí je už starý a trochu staromódní, takže když nebudeš vařit, nebo uklízet, budeš pro mě dělat šaty. Látku, ze které je budu chtít ušít ti, přinesu, ukážu ti, kde je tu i speciální místnost a pokud se mi nebudou líbit, budeš je dělat znovu a znovu, dokud nebudu spokojený." Nechápal sám sebe, proč se k němu tak chová, chtěl být milejší, ale vždycky, když si vzpomene, že je tu kvůli té ženě, kvůli její duši, nedokáže zůstat v klidu.
Když mu mladík v odpověď přikývl, ušklíbl se.
"Nyní pojď semnou, nachystáš mi koupel a umyješ mi záda!" původně něco takového vůbec neměl v plánu, ale nedokázal odolat, s touhle myšlenkou si pohrával již od dnešního rána, kdy viděl Lavrence opět nahého.
Lavrenc se prkenně přesunul do místnosti s dřevěnou vanou, kterou napustil, netrvalo to dlouho a koupelnou se linula teplá pára, která mladíkovy kroutila vlasy.
Seph vstoupil do koupelny, tak jak se narodil, (A/N: Jo chtěla jsem napsat, jak ho pán Bůh stvořil, ale uznejte sami, je to kravina..xDD) a když si to Lavrenc uvědomil, rychle odvrátil pohled a počkal, až si vleze do teplé lázně. Pak vzal žínku, na kterou nanesl mýdlo a trošku ji promnul, Seph si mezitím odhrnul dlouhé vlasy ze zad a čekal. Lav renc se odhodlal, přeci jen to není tak hrozné, pokud nejde o celé tělo. Co nejrychleji mohl, mu vydrbal záda a pak jej tam nechal samotného.
Vrátil se zpět do pokoje a dlouho přemýšlel, co by měl dělat, na vaření oběda měl ještě čas a míry Spehovi stejně vzít teď nemohl, tak pro zkrácení dlouhé chvíle ustlal postel a otevřel okno, aby se vzduch v místnosti pročistil.
O pár minut později se v pokoji objevil Seph čistě oblečený do kožených kalhot a bílé haleny.
"Pojď semnou, ještě než mi přichystáš oběd, ukážu ti, kde budeš pracovat na mých šatech a vezmeš si míry."
Neprotestoval a poslušně šel za ním, všechno bude lepší než sex s tímhle mužem.
Trvalo to další hodinu, než mu vzal míry a než si vybral látky, ze kterých to chce mít zhotovené, nakonec se ale podíval na svého bývalého krejčího, který se na Lavrence nenávistně díval.
"Doufám Anieli, že mu budeš ve všem pomáhat a radit, musíš taky něco dělat." Muž přikývl a pak svůj pohled zaměřil opět na mladíka, kterému po těle proběhla husí kůže.
"Měl bych jít připravit vám oběd." Hlesl tiše Lavrenc a podíval se na Sepha, ten jen přikývl a odešel neznámo kam.
Mladík se tedy s povzdechem vydal do kuchyně. Bylo to tu pro něj stále tak cizí, bál se nadcházející noci, bál se úplně všeho, proč byl tak bláhový a chodil sem, raději by tvrdě pracoval a přikládal pod kotle, nebo cokoliv jiného, ale ne tohle, cožpak někomu ublížil? Zasloužil si to? Co Jozefka, je v pořádku a jak se má? Byly to teprve dva dny a jemu už se po ní stýskalo.

Hodiny oběda i večeře minuly, Seph právě dojídal poslední sousto a Lavrenc nebyl schopen myslet, v hlavě mu tepalo, srdce mu bilo neuvěřitelnou rychlostí, mohl snad cítit i krev, která mu protékala tělem, jeho ruce se třásly a před očima se mu zatmívalo. Ani si neuvědomil, že Seph vstal od stolu a teď je těsně u něj, až když se jej dotkl, polekaně sebou škubl a odtáhl se.
Seph si povzdechl a přitáhl si jej zpět k sobě, nemohl jinak nebo mohl, ale nechtěl, celý den ho ten kluk dráždil svým tělem, svýma modrýma očima, které se nyní skrývaly pod víčky.
Sklonil se k němu a věnoval mu polibek na rty, rukou jej hladil po zádech a snažil se ho uklidnit, snažil se být něžný, miloval vášnivé milování a nikdy nikomu v posteli neublížil, tenhle člověk byl první, u kterého se nedokázal ovládat a tím mu ublížil.
"Pst, no tak, já ti přeci neublížím, musíš se tomu jen poddat, pokud to uděláš, může to pro nás oba být příjemné." Vyzkoušel novou taktiku mluvení, třeba by to mohlo pomoct, ale s Lavrencem to ani nehnulo, nic neřekl, ani se nepohnul, jeho tělo se stále chvělo.
Seph si jen tiše povzdechl a dovedl ho k posteli, nejspíš to bude stejně jako minulou noc, žádná předehra.
Tentokrát ho vysvlékl jen do půl těla, naskytl se mu pohled na ty dvě krásně tvarované půlky a mezi nimi malý, zvrásněný otvůrek. Sklonil se a olízl jej, až sebou mladík cukl a zhroutil se na postel.
Plakal usedavě, ale smířeně se svým osudem.
Seph byl naprosto v šoku, tohle on udělat nemohl, ne takhle, raději vstal a ještě se na brečícího Lavrence jednou podíval a pak odešel, tohle nezvládne.
Mladík ještě dlouho plakal, než si uvědomil, že je v pokoji sám, setřel si slzy, které mu stále stékaly po obličeji, nechápal, co se to stalo, měl si ho vzít, co když mu řekne, že mu duši jeho milé nevrátí a ona půjde do pekla.
Rychle se oblékl a vydal se jej hledat, tohle přeci nemohl dopustit, ale ať hledal, jak hledal, nikde Sepha nenašel a nakonec se ztratil, tak strašně se o svoji Jozefku bál.
Nakonec se posadil do rohu, hlavu složil do dlaní a ani nevěděl jak, usnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alex-chan Alex-chan | Web | 5. července 2012 v 17:04 | Reagovat

Seph je tak zlatý :-)  :-) ách bože (*hmm, tú frázu by som mala vynechať a nahradiť ju: "ách diabol" alebo "ách Seph :D *) páči sa mi :D musím si prečítať aj ostatné :) si jedna z mála ktorej poviedky naozaj žeriem!! :D ...chúďatko moje malé, že sa stratil ...ňuf ňuf :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama