V zajetí smlouvy V.

20. května 2012 v 23:18 | Vězeň číslo 1302 |  V zajetí smlouvy
Několik následujících týdnů proběhlo ve stejném duchu, v noci se milovali a Lavrenc se stále snažil si nalhávat, že k němu nic necítí, dařilo se mu to, neustále myslel na svoji milovanou a věřil, že její duši dokáže zachránit. Ráno se pak vždy probudil dřív než Seph, aby mu mohl připravit snídaní a oni se pak mohli společně najíst. Pak pracoval na jeho šatech, konečně dostávaly konečnou podobu, bílá košile s vyšitými ornamenty a černé kožené kalhoty byly již hotovy. Nyní už zbývala jen rudá vesta vyšívaná zlatem a dlouhý červený plášť.

Lavrenc si stále nebyl jistý, jakou sponou bude plášť sepnut, chtěl udělat něco obyčejného, co ještě nikdo před ním neudělal, ale taky věděl, že bude Sepha muset požádat, aby ho zavedl za někým, kdo by tu práci zvládl.
Vzal si papír a začal kreslit.


Spona aspoň na papíře začala dostávat tvar. Dva draci spletení svými těly do sebe a jejich křídla držící cípy látky.
Ani si nevšiml, že do místnosti vešel někdo další, až teprve, když jej objaly dvě velké paže, se lekl a zadíval se na osobu nad sebou, která si právě zaujatě prohlížela obrázek.
Lavrenc se mu vykroutil z náručí a sám mu ten papír podal.
"Chtěl bych, aby mi někdo odsud ukoval tuto sponu." Seph se na chvíli zamyslel, ale nakonec přikývl a papír s nedodělanou kresbou odložil, aby si Lavrence mohl přitáhnout k polibku. Mladík se nebránil, protože už dávno zjistil, že čím víc se bude bránit, tím to bude pro něj horší a delší. Do jeho polibků se nezapojoval, jen občas, když spolu spali, neodolal, ale sám si za to potom nadával, protože byl naštvaný sám na sebe.
Když Seph jejich polibek, ovšem neochotně rozpojil, usmál se na něj.
"Dnes večer přijede jedna šlechtična a pobude zde týden, budeš se o ni starat a uděláš vše, co jí na očích uvidíš, ať je to cokoliv, ale nezapomeň na svoji smlouvu, každý večer tě budu očekávat ve svých komnatách." Řekl a potom z místnosti odešel, sám z toho nebyl moc nadšený, nesnášel tu babiznu, která ho vždycky sváděla, párkrát se s ní vyspal, ale to bylo už dávno, pro tentokrát si to rozhodně odpustí. Jen při té vzpomínce se mu zježily chloupky na zátylku. Stejně chtěla jen vyšší pozici ve společnosti, aby se mohla vychloubat svým přítelkyním, nikoho takové on po svém boku rozhodně nechtěl.

Když se začalo smrákat, před vchodem do sephova sídla zastavil kočár tažený černými koňmi. Notnou chvíli trvalo, než se bohatě zdobené dveře kočáru otevřely a z nich vyšla krásná, mladá žena. Její černé šaty se stříbrným vyšíváním i přes šero svítily do okolí a její černé, dlouhé vlasy se leskly temnou modří oblohy. Lavrenc z ní dlouhou dobu nedokázal spustit oči, byla vážně překrásná, nikdy v životě neviděl krásnější dívku i Jozefka jí mohla závidět.
Hluboce se uklonil a Seph stojící vedle něj k ženě přešel a nonšalantně jí políbil hřbet její bělostné ruky.
"Vítejte, madam, opět v mém sídle, doufám, že se vám zde bude líbit, jako již několikrát předtím." Mluvil tak líbezným hláskem, až se Lavrencovi zježily chloupky po celém těle, takhle jej ještě nikdy neslyšel mluvit, ale věděl, že už to nikdy nechce, zažít, nic dobrého to nevěstí.
"U Vás se mi líbí vždy, můj milý Sephe." Líbezně se na něj usmála a mrkla na něj svými dlouhými řasami.
"Toto," ukázal na Lavrence, "bude pro tento týden váš sluha, můžete po něm žádat cokoliv a kdykoliv a on Vám to mile rád splní." Pohlédl na stále skloněného Lavrence.
"Nyní mě prosím následujte, zavedu Vás do vašich komnat." Galantně jí nastavil rámě a ona jej s úsměvem přijala.
Poté, co odešli, si Lavrenc konečně dovolil se narovnat, cítil se zvláštně, nevěděl, čím to je, ale jeho srdce jakoby najednou ztěžklo. Raději zatřepal hlavou, aby vyhnal ty nechtěné myšlenky a vydal se do kuchyně za Valerií, aby jí pomohl dodělat večeři.

"Lavrenci, ani jsem si nemyslela, že mi ještě přijdeš pomoct." Usmívala se na něj postarší žena a on jí úsměv oplácel.
"Promiň, zdržel jsem se, nevím, co se sluší a patří, když tu má Seph tak vzácnou návštěvu." A když říkal poslední dvě slova, z jeho hlasu byl cítit ten podivný smutek, který sužoval jeho srdce. Valerie se na něj zadívala s vědoucím pohledem. Její pán byl milý a dokázal si získat skoro každého, a i přestože si myslela, že právě Lavrenc jeho kouzlu nepodlehne, mýlila se a věděla, že tady v tomto "vztahu" bude mnoho slz.
"Dobře, tak jdi, už je čas naservírovat první chod a nezapomeň na slušné chování, nejprve musíš nabrat hostům a až poté pánovi domu." Připomněla mu ještě Valerie a do rukou mu strčila ozdobnou mísu s polévkou. Lavrenc přikývl a vyšel z kuchyňských dveří přímo do velkého sálu, kterému vévodil obrovský stůl a nad ním visel ozdobný lustr se 156 svícny, věděl, kolik jich tam je, protože je už tolikrát počítal. Došel až k místu, kde seděla ta krásná žena, potom co položil polévku na stůl, lehce se uklonil a začal nabírat, dokud ona sama neřekla stop. Pak se i s ozdobnou mísou přesunul k opačnému konci stolu a to samé se opakoval i u Sepha. Ten si jej líbezně prohlížel, to jak se soustředil, aby ani kapička neunikla a náhodou nezašpinila ubrus. Ještě nikdy jej neviděl se tak snažit, nejspíš mu nechtěl udělat ostudu, ale jemu by to nejspíš bylo jedno, když pak Lavrenc odcházel, muž si lačně prohlížel jeho pružnou postavu a těšil se na nastávající noc strávenou s ním.
Ovšem tato přílišná pozornost neušla ani oné dámě. Sice to na sobě nedala znát, ale žárlila na toho mladíka, nyní ještě víc jak kdykoliv předtím bude usilovat o přízeň nejvyššího vládce pekel, tolik let se o to snažila a teď by jí to měl zhatit nějaký sluha, v žádném případě.
Místností se rozléhal tichý hovor dvou lidí, jeden až příliš mrazivý a druhý až moc koketní. Mladíkovi se podařil naservírovat i druhý chod a nakonec ještě víno. Pak už mu bylo všechno jedno, pomáhal Valerii s úklidem, aby si mohla jít odpočinout na druhý den a on, aby se ještě postaral o šlechtičnu a nakonec. Polkl. Jako každou noc sephova teplá náruč, sám nevěděl, proč na to teď myslí.

"Budete si ještě něco přát, madam?" zeptal se zdvořile a s úklonkou vyčkával ve dveřích jejího pokoje.
"Dnes již ne, ale ráno v sedm hodin chci, abys mi do postele přinesl snídani, v osm mě a princi Sephovi osedlal nejlepší koně, které má, jedeme totiž na projížďku." Z jejího hlasu přímo čišela jízlivost.
"Ano, madam, jak si přejete." Řekl jen a vyšel z místnosti. Jakmile se za ním zaklaply dveře, oddechl si, tento týden bude nejspíš nejnáročnější v jeho životě.
Došel do ložnice, kterou sdílel se Sephem, dnes si přál jediné, lehnout si a v klidu spát, až do té nekřesťanské ranní hodiny, kdy bude milost paní muset udělat snídaní.
Když vzal za kliku Seph už na něj čekal rozvalený v posteli s úsměvem na tváři, tiše si povzdechl, ale nijak neprotestoval, stále si dokola opakoval, pro koho to vlastně dělá a proč, ale jeho přesvědčení už nebylo tak silné jako na začátku a nyní se k tomu přidal ještě jeden sžíravý pocit, který svíral jeho srdce a jakoby mu nedovolil se pořádně nadechnout.
Bylo to stejně, jako těch pár nocí předtím. Seph byl až neuvěřitelně něžný, jeho doteky rozpalovaly jeho tělo a nedovolily mu dýchat, ale dnes bylo něco jinak. Lavrencova neaktivita v posteli byla ještě horší, než předtím, sephovy polibky skoro neoplácel.
Starší muž by to sice nikdy nahlas neřekl, ale bylo mu to líto a v tomhle "vztahu" se necítil pohodlně, potřeboval někoho, kdo by mu se stejnou měrou vracel, to, co on dával. Nejspíš se to zdálo pro někoho s tak vysokým postavením absurdní a navíc ještě místem, kde se nacházel, ale potřeboval cítit, že je někým milován. Sám vlastně nevěděl, jaké to je, ale jednou by to chtěl zažít a myslel, že s tímhle člověkem by třeba měl šanci.

Když naposledy přirazil do mladíkova těla, zprudka oddechoval a na tváři se mu usídlil zklamaný úsměv, přestože on byl šťastný, Lavrenc s ním nikdy nebude a to uvědomění bolelo. Nakonec ještě setřel stopy po jejich milování a pak si mladíka přitáhl do náruče, jako už tolik předešlých nocí. Miloval ten pocit, že může držet někoho v náručí, někoho, kdo i když si to neuvědomoval, se k němu ve spaní tiskl.
Přitáhl si mladíka ještě blíž ke svému tělu, pokud to bylo možné a vydal se do říše snů.

Lavrenc se vzbudil o půl šesté a připadal si tak strašně vyčerpaně, jako ještě nikdy, přinutil se vstát z vyhřáté postele a z objetí silných paží, chvíli se díval na toho pohledného muže s bílými vlasy a růžky, které mu vyrůstaly z čela, musel uznat, že byl nádherný, ale ne pro něj.
Když se oblékl, potichu opustil pokoj a zamířil si to přímo do kuchyně, bylo sice ještě brzy na vaření, ale věděl, že Valerie už tam bude, tak jí aspoň s něčím pomůže.
Přesně v sedm stáli s tácem jídla před dveřmi oné dámy a tiše zaklepal, když se nic neozvalo, zkusil to ještě jednou, a když ani poté mu neodpověděla, vzal za kliku a vešel, chtěl to jídlo jen odložit na stůl a zase odejít, aby mohl připravit koně, jak si přála, bohužel, když žena na lůžku otevřela oči a spatřila jej, u stolu a začala křičet.
"Co si dovoluješ sem bez pozvání vstoupit!" začala na něj křičet, když se trošku uklidnila, Lavrenc jen sklopil pohled.
"Omlouvám se, ale chtěl jsem Vám sem jen dát snídani a opět odejít." Nedovolil si vzhlédnout, aby ženu nenaštval ještě víc, bohužel nejspíš to jí rozčílilo. Vstala z postele a bylo jí jedno, že byla jen v lehké noční blůzce. Přišla k mladíkovi a dala mu takovou facku, až mu do očí vhrkly slzy.
"Vypadni odsud! Tohle nenechám jen tak, ještě si to vyřídíme a koukej, aby aspoň ti koně byli připravení, jak jsem ti včera řekla!" z jejího hlasu kapala jízlivost, přímo si užívala, že někoho mohla ponížit.
Lavrenc jen přikývl a se slzami na krajíčku vyšel z pokoje, co ovšem nečekal, že potká Sepha, který si to mířil do komnat té ženské, nejspíš ho vzbudil ten křik. Chtěl okolo něj jen projít, ale nebylo mu to dopřáno, Seph jej chytil za ruku a donutil jej, aby se na něj podíval.
"Co se stalo?" ptal se s větší starostí v hlase, než zamýšlel. Mladík jen zakroutil hlavou a snažil se mu vysmeknout, nepovedlo se mu to. Slzy jej stále pálily v očích a on nevěděl, jestli je vůbec ještě dokáže zadržet, odpovědí na jeho otázku byla první slza, která mu skanula po tváři.
Sepha to vyvedlo z míry, chtěl ho nějak utěšit, ale Lavrencovi se konečně podařilo vysmeknout a potom utekl do konírny, nechtěl, aby ho tak kdokoliv viděl a především ne Seph, ani sám nevěděl proč.

Bělovlasý muž zaklepal na dveře od pokoje Lussil. Když se ozvalo tlumené dále, vešel a podíval se na již plně oblečenou ženu.
"Co to bylo za křik, smím-li se zeptat?"
Lussil se zamračila, ale pak řekla: "Tví sluhové jsou rok od roku horší, tenhle mi sem vlezl dokonce bez vyzvání, měl bys je naučit slušným mravům." Přešla až k němu a svým tělem a bujným poprsím se k němu natiskla.
"Zařídila jsem nám projížďku, doufám, že mě neodmítneš." S těmi slovy se mu pokusila dát polibek, ale on se jí vysmekl.
"Velmi rád s Vámi pojedu na projížďku, ale nyní mě omluvte, ještě jsem se nestihl nasnídat, budu na vás čekat u stájí." S těmi slovy opustil místnost, ale neměl v plánu se jít najít, ale najít Lavrence, přesně věděl, kde bude, Lussil dokázala bát někdy opravdu zákeřná, musela mu něco udělat.
Lavrenc seděl na jednom z balíků sena a snažil se zadržet pláč, ale čím víc se o to snažil, tím to bylo horší, horké slzy si stále utíral do rukávů, a když pak spatřil Sepha jak stojí ve dveřích chléva, zajíkl se.
"Co se stalo!" zeptal se Seph, ale Lavrenc jen zakroutil hlavou a seskočil z balíků. Vydal se pro zdobené kožené sedlo a přesunul se k jednomu z hnědáků, kterého začal sedlat. Doufal, že to Sepha přestane bavit a odejde, jak se mýlil.
Stál tam celou dobu, co sedlal dva koně pro Lussil a pro něj, pak je vyvedl ven před stáj a uvázal.
"Teď už mi konečně odpovíš?" chytil jej za ruku a přitáhl k sobě, a i když se mu mladík snažil vykroutit, nepustil jej.
"Nic to nebylo, nejspíš jsem si to zasloužil." Stále se snažil udržet normální tón hlasu.
Seph se zamračil.
"Ty jsi u mě na smlouvu a nikdo jiný než já na tebe nesmí vztáhnout ruku, co ti udělala!" v jeho hlase byla znát zloba.
Lavrenc se mu ještě naposledy snažil vysmeknout, ale marně, tak na něj zakřičel: "Dala mi facku, to chceš slyšet? Byla to jenom facka, nic víc a já jsem si ji zasloužil!" nechápal sám sebe, proč tu ženu bránil, nebyl si jistý sám sebou.
Sephův výraz posmutněl, jednou rukou se přesunul k jeho tváři a pohladil jej.
Z povzdálí to sledovala žena s nenávistným pohledem v očích, někdo jí chtěl vzít jejího Sepha a ona to nedovolí. Škaredý úsměšek se jí objevil na rtech a ona se vydala k té objímající se dvojici.
Jakmile ji Lavrenc spatřil Sepha od sebe odstrčil a raději si šel po svých.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 alex-chan alex-chan | Web | 8. července 2012 v 19:41 | Reagovat

odporna stryga!! Co si to dovolujes dat facku  Lavrencovi?! :( ...idem na dalsiu :-) sry ze nepisem diakritikou ale som na nete na mobile ;-)  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama