Zmijozelova pouta I.

20. května 2012 v 23:08 | Vězeň číslo 1302 |  Zmijozelova pouta
Minulost, první ročník, zařazování Harryho Pottera.

"Aaa, tak konečně jsi tu, čekal jsem, kdy se tu objevíš, Harry Pottere. Kam bych tě měl ale zařadit? Zmijozel nebo Nebelvír." Mumlal si pro sebe Moudrý klobouk.
Harry zavřel oči a přál si, aby to nebyl Zmijozel, ten kluk v obchodě Madam Malkinové mu vyprávěl, co je to za kolej a on nechtěl, aby se z něj stal temný kouzelník.
Klobouk se sám pro sebe musel ušklíbnout, bylo zvláštní, zařazovat jednoho chlapce a pokaždé do jiné koleje. Pamatuje si, jakoby to bylo včera, co tu naposledy seděl, ale byl už o hodně starší a vyspělejší, ale vždycky věděl, co chce.
"Dobře, ať je to tedy, NEBELVÍR!" zakřičel poslední slovo a nebelvírský stůl hřměl v jásotu.
Harrymu spadl kámen ze srdce a radostně se vydal za svými novými přáteli.


Současnost, sedmý ročník Bradavic (Voldemort je stále naživu)

Zlaté trio sedělo v nebelvírské společenské místnosti. Hermiona opět četla nějakou tlustou knihu, kterou našla v jednom zapomenutém regálu na konci knihovny, Harry a Ron se mučili s úkolem do lektvarů.
"Ne, já už to dělat nebudu!" zahalekal Ron a odhodil brk na podlahu, kde zanechal nepěkné inkoustové kaňky.
"Jsou prázdniny, ještě k tomu vánoční a oni nám nandají tolik úkolů, jako kdyby nás jednou nemohli nechat na pokoji." Hermiona vzhlédla od knihy a naštvaně se zadívala na rudého Rona.
"Kdybys je dokázal udělat ještě před prázdninami, nemusel by ses s nimi teď mořit!"
Pak se podívala na Harryho, který byl skloněný nad pergamenem a horlivě něco sepisoval.
Pár věcí ohledně jednoho úkolu od profesora Snapea mu ještě stále nebylo jasných. Hermiony se ptát nechtěl, už teď byla dost podrážděná z toho, jak si Ron neustále stěžoval. Ale Harry ho chápal, už toho měl taky plné zuby. Jediné, co dnes ještě udělá, bude, že si zajde do knihovny pro nový materiál.
Ron zatím seděl s rukama založenýma na prsou a zarytě zíral do zdi, jako by snad doufal, že se tam objeví potřebné informace k vyřešení úlohy. Harry zaklapl učebnice a smířlivě se na Rona usmál.
"Pro dnešek už toho necháme a budeme pokračovat zase zítra." Shrnul sešity i učebnice na jednu hromadu a pohodlně se opřel o měkké opěradlo.
"To je ten nejlepší nápad, který jsem od tebe dnes slyšel, Harry. Už mě to vážně přestávalo bavit. Co si vlastně ten Snape myslí, dát nám hned čtyři úkoly." Zadíval se do svého málem prázdného sešitu a raději ho zavřel, spoléhal na to, že mu to dá Hermiona dřív nebo později opsat.
"V tom případě můžete jít se mnou navštívit Prasinky, když už jste se to rozhodli tak brzy vzdát." Tlustou bichli, kterou Hermiona až doteď opatrovala ve svém vlastnictví, odložila na stůl a oznámila chlapcům čas i místo, kde se před odchodem setkají a bez dalšího zdržování opustila Nebelvírskou společenskou místnost.
"Ale ještě než vyjdeme, budu muset navštívit knihovnu." Svěřil se Harry, rychle si posbíral všechny své věci a vyrazil, aby stihnul všechno, co má, včas.
"Harry, stůj! Mám na tebe počkat tady?" hulákal za ním ještě Ron, ale odpovědi už se nedočkal.
Harry zamířil nejkratší cestou přímo do knihovny. Nemusel se obávat, že by tam měl nějakou přehnaně velkou společnost, o vánočních prázdninách zůstávalo v Bradavicích minimum lidí a tak si mohl v knihovně každý nerušeně najít to, co zrovna potřeboval.
Jakmile došel ke dveřím, vzal za kliku a opatrně otevřel. Panty přitom nepříjemně zavrzaly, ale zdálo se, že místnost byla úplně prázdná, takže tím nikoho nevyrušil. Zavřel za sebou a ihned zkušeně zamířil k příslušným regálům. Knihovnu měl prozkoumanou skrz naskrz. V neviditelném plášti se tam chodíval často po nocích toulat, když nemohl spát.
Knihu, kterou potřeboval, v mžiku objevil. Ta byla však vtěsnána mezi ostatní a nešla zrovna jednoduše vytáhnout. Harry se musel hodně snažit, aby s ní aspoň trošku pohnul. Čas ho však tlačil, tak to vyřešil jedním rychlým trhnutím, kterým si nakonec nadělal víc škody než užitku. Knihu plnou nejrůznějších lektvarů a zaříkadel se mu sice vydolovat podařilo, ale s ní i půl další police. Snažil se je rychle sesbírat a vrátit zpět na jejich místo, protože při dopadu na zem nadělaly docela dost rámusu. Kdyby byl Filch někde poblíž a nachytal tady Harryho s hromadou knih přímo u nohou, tak by si ho při jeho štěstí, jistě pěkně vychutnal.
Pod poslední knižní vazbou, ale našel jednu, která vypadala mnohem zašleji než všechny ostatní a měla na sobě silnou vrstvu prachu.
"Řekl bych, že už ji asi dlouho nikdo neotevřel." Uvažoval Harry nahlas. Vzal si ji s sebou ke stolu a začal v ní listovat. Zaujatě si pročítal řádek po řádku, dokud nedošel k závěru, že to rozhodně nebyla žádná obyčejná kniha kouzel, které používali ve škole při vyučování. V jednu chvíli ho dokonce napadlo, že možná patří do oddělení s omezeným přístupem, ale co by v tom případě dělala tam, kde ji našel? Ať tak nebo tak, rozhodl se jí pořádně prostudovat a na Rona s Hermionou přitom dočista zapomněl.
Posadil se do volného křesla u okna a začal číst. Kouzla, která v ní nacházel, byla úžasná, pokud by některá z nich použil na Voldemorta, možná by ho dokázal porazit nebo v méně šťastném případě alespoň oslabit. Každopádně mu svitla naděje na vítězství.
Zatímco Harry byl pohroužen do studií, Hermiona s Ronem na něj už netrpělivě čekali.
"Merline, kde vězí, přece jsme se domluvili!" stěžoval si Ron a jeho tvář začínala od vzteku nabývat červenou barvu.
"Ale, Rone, třeba se jen zapomněl v knihovně, půjdeme a podíváme se, co ho zdrželo." Dívka s hnědými kučeravými vlasy vzala chlapce za ruku a táhla ho příslušným směrem.
Harry si mezitím všiml malého vpisku v knize, nebyl psán starou angličtinou, ale hadím jazykem. Zvědavě se na to zadíval. Pokud to napsal Voldomert, musí o těch kouzlech vědět.
Naděje mu o něco pohasla.
"HARRY!" zahřměli oba Nebelvírští. Chlapec se podíval na své dva kamarády, až teď si vzpomněl, že spolu měli jít do Prasinek.
Poškrábal se na hlavě a omluvně se usmál.
"Promiňte, začetl jsem se." Ukázal jim knihu, kterou našel. Hermiona si k němu přisedla a začala v ní pomalu listovat. Většina z textu byla psána pro ni nesrozumitelnou řečí, ještě nikdy takové písmo u žádného z jazyků neviděla, dokonce ani u těch starých, ale těch pár kouzel ve staré angličtině, vypadalo opravdu zajímavě.
"Páni, Harry, kde jsi to našel, ta kouzla nejspíš nejsou určená jen tak pro někoho a už vůbec ne pro normální běžné používání. Navíc se mi zdá, že většina z nich je jen ve fázi experimentů. Zatím mi moc nedávají smysl, ale řekla bych, že kdyby se doladila, mohla by být nejspíš hodně silná."
Ron z toho moc nadšený nebyl, těšil se do Medového ráje, kde se pořádně nacpe.
"Bylo to zašouplé v jednom regálu s lektvarovými učebnicemi, ale našel jsem v ní ještě další vpisek v hadím jazyce." Otevřel knihu na požadované stránce a podal ji Hermioně.
"Půjdete vůbec ještě do Prasinek? Tohle můžete vyřešit potom, Prasinky čekají!" dívka se na něj škaredě podívala. Chtěla se Harryho ještě zeptat, kdo to napsal, než byla tak hrubě přerušena.
"Rone, tohle je důležité. S těmi kouzly bychom mohli být schopni porazit Pána zla." Ron se pod dívčiným hněvem trochu stáhnul.
"Má pravdu, prozkoumat ji můžeme i později." Podotkl Harry.
Hermiona si povzdechla, ale přikývla na souhlas. S tím vyrazili z knihovny vstříc Prasinkám.
Jakmile byli na místě, prolézali jim všechny dobře známé obchody, vesele nakupovali vše, na co měli chuť, společně se smáli, ale Harrymu přesto vrtala hlavou ta kniha, která se mu nyní skrývala v tašce a dychtivě čekala, až bude opět otevřena. Chlapec s brýlemi se nemohl soustředit na nic jiného. Po chvíli už to nevydržel, pokušení bylo příliš silné a tak se svým kamarádům omluvil s tím, že mu není moc dobře, a že si jde lehnout. Do hradu potom spěchal tak, jako by jej někdo pronásledoval.
Když se konečně dostal do ložnice, byl rád, že kromě něj zela prázdnotou. Co nejrychleji knihu vytáhl a nalistoval příslušnou stranu s vpiskem. V mysli si představil hada, jak se svíjí sem a tam a poté, co se zadíval na text, byl jako klasická angličtina.
"Tato kouzla náleží Salazaru Zmijozeli. Určená jen pro povolané." Harry se zamračil. Takže tohle není Voldemortova práce. Kouzla Salazara Zmijozela, opakoval si. Chtěl je někde vyzkoušet, ale kdyby se tohle Hermiona dozvěděla, nejspíš by nesouhlasila.
Tak jí to prostě neřekne. Usmál se sám pro sebe a zase začal listovat. Musel vybrat takové, které by zvládl.
Jenže dlouhou dobu nemohl žádné vhodné najít. Ne že by bylo v knize kouzel málo, naopak, ale problém vězel spíše v tom, že Harry zatím nechtěl zbytečně riskovat. Všechny vypadaly tak složitě, pro začátek si představoval něco mnohem jednoduššího. Většina zaklínadel byla navíc v hadím jazyce, takže Ron ani Hermiona by mu s výběrem asi dvakrát nepomohli. Sklíčeně si povzdechnul a otočil na další stranu.
"Bingo!" vykřiknul nadšeně. Tohle bylo přesně to, co potřeboval. Jednoduché prosté kouzlo bez jakýchkoli destruktivních dopadů. Jakmile se ti dva vrátí z Prasinek, musí jim ho ukázat. Už teď se nemohl dočkat, až si jej vyzkouší v praxi. A jestli se vše podaří tak jak by mělo, budou moci začít i s těmi zapeklitějšími případy.
Ron s Hermionou dorazili do hradu asi za další hodinu a nasměrovali si to přímo do nebelvírských chlapeckých ložnic. Chlapci si již během těch několika let zvykli, že se tam čas od času Hermiona objeví a tak už si z toho nedělali těžkou hlavu. Teď byl pokoj ovšem úplně prázdný, až na Harryho, kterého našli sedět za psacím stolem s obličejem v knize.
"Tušila jsem, že v tom bude něco víc než jen pouhá nevolnost. Studoval tu knihu tak intenzivně, až nakonec usnul." Domnívala se Hermiona a otevírala přitom okno, jelikož byl v místnosti vydýchaný a zatuchlý vzduch.
"Harry...Haaaarryyyy..." protahoval schválně Ron a dloubal svého spícího přítele do ramene. Harry dvakrát tiše zamlaskal, unaveně si zívnul a otevřel rozespalé oči. Chvíli nevěděl, kde to vlastně je, ale zorientoval se hned, jak spatřil kamarády a také knihu, na které ještě před pár minutami poklidně spal.
"Pro klid své duše doufám, že tvé 'není mi moc dobře' tě už přešlo." Zazněl dívčin ironický hlas, ale přesto bylo znát, že se ve skutečnosti nezlobila.
"Promiňte," Harryho rty se zvlnily v omluvný úsměv, "ale za tu dobu, co jste se toulali někde venku, jsem našel kouzlo, které by stálo za to otestovat. Bohužel, název i účinky nejsou psány starou angličtinou, takže vám to budu muset přeložit."
Hermiona se trochu podezřele podívala do knihy.
"Harry a čí je to vlastně kniha, kdo ji napsal, když je to psáno v hadím jazyce, mohl to být klidně i Voldemort."
Harry věděl, že se na něco takového zeptá, ale on jí pravdu rozhodně říct nechtěl.
"V tom vpisku, co jsem ti říkal, bylo napsáno; William, příjmení tam uvedeno nebylo, netuším, kdo to byl, ale nejspíš taky uměl hadím jazykem, možná to byl vzdálený předek Voldemorta." Doufal, že tím svoji kamarádku přesvědčil. Kudrnatá dívka měla na tváři stále pochybovačný výraz, ale pokud na tom závisel život kouzelnického světa, byla rozhodnuta udělat cokoliv.
Jakmile dořešili tuhle záležitost, Harry se po svých dvou přátelích podíval a pokračoval tam, kde byl přerušen.
"Kouzlo Animadvertere; typ zaklínadla, které kouzelníkům umožňuje nabourat se do mysli svého nepřítele. Ten, kdo jej vyčaruje, má po dobu dvaceti sekund možnost získat jemu neznámá kouzla svého protivníka. Osoba zasažena tímto kouzlem ztrácí po daný časový limit kontrolu nad svým vlastním 'já'.
Pozn.: V minulosti se podařilo jen malému množství kouzelníků úplně ovládnout toto kouzlo, neboť je velkou zátěží na psychickou stránku každého z nás." Zaklapnul knihu a obrátil svou pozornost k posluchačům.
"Tak, co tomu říkáte?" Ron mlčel a Hermiona se nervózně vrtěla na místě.
"Jsi si jistý, že by to pro tebe nemohlo být nebezpečné?" strachovala se.
"Nedělej si starosti, všechno bude v naprostém pořádku." Chlácholil ji chlapec s jizvou na čele.
"Ale..."
"Hermiono, Harry má pravdu. No tak, už dřív zvládnul spoustu jiných nebezpečných věcí i situací." Ron se nadmul pýchou jako by snad tyto úspěchy náležely právě jemu a významně poplácal Harryho po zádech. Hermiona rezignovala, bylo to dva ku jedné.
Hned druhý den, brzy zrána, se všichni tři společně vydali do blízkosti Chroptíci chýše. Okolo panoval správný klid potřebný pro stoprocentní soustředění. Jako pokusný králík, Harryho experimentu, byla zvolena Hermiona, protože z Ronovy hlavy by toho Harry zřejmě moc nevyčetl.
"Pamatuj Harry, co jsi nám včera ještě říkal. Musíš být stoprocentně koncentrovaný, soustřeď svou pozornost jen a pouze na svůj cíl, tedy mě. Merlin ví, jaký dopad by to mohlo mít na tvou psychiku, kdybys přitom sledoval, jak roste tráva." Řečnila Hermiona a pravděpodobně se tím uklidňovala.
"Já to zvládnu." Opakoval už po několikáté mladý Nebelvír. Ron se zatím usadil na, mechem porostlý, kámen, ze kterého ještě předtím odhrnul tenkou vrstvu sněhu a sledoval Harryho, jak si z hábitu vytahuje hůlku a připravuje se vyřknout ono zaklínadlo.
"Soustřeď se. Vyčisti si hlavu." Harry věděl, že to Hermiona myslela dobře, ale její snaha povzbudit ho měla spíše opačný účinek. Nervozita v něm pomalu narůstala.
"Já se soustředím!" štěkl nevrle.
Když to zvládl Salazar Zmijozel, tak proč ne já? Prolítlo mu hlavou a vykřikl: "ANIMADVERTERE!" z hůlky vyšlehla oslepující záře.
"Vyšlo to?" zvolal Ron, neočekávajíc odpověď.
Vše tomu nasvědčovalo, ovšem jen do chvíle, než světlo začalo měnit svou barvu i samotnou podstatu. Začínalo připomínat hustou šedivou mlhu, která se rázem rozprostírala všude kolem, kam se jen Harry podíval. V šoku si uvědomil, že stojí uprostřed víru, který se okolo něj utvořil a rychle se zužoval. Zavřel oči. Za okamžik nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Nevěděl, jestli ještě vůbec žije, nebo takhle vypadala smrt. Pokud byl mrtvý, nic ho nebolelo.
Pevně svíral oční víčka a doufal, že to všechno brzy skončí. Že už nic neucítí. Jediné čeho byl ještě schopen, bylo proklínat den, kdy objevil to zatracené kouzlo. Kdyby poslechl Hermionu, která měla vždycky ve všem pravdu, mohl by teď klidně sedět třeba u oběda a jíst to vynikající jídlo od skřítků.
Ron a Hermiona na sebe zděšeně koukali, na sebe a na prázdné místo, kde ještě před chvíli stál Harry, ale nyní bylo možné vidět jen zimou promrzlou půdu bez pokrývky sněhu i trávy. Nedokázali ze sebe vypravit jediné slovo, nedokázali ani brečet, ani volat Harryho jméno. Museli za Brumbálem. Oba na sebe kývli a rozběhli se do ředitelovy pracovny.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hanča Hanča | 25. května 2012 v 23:06 | Reagovat

Ahoj, tento web se mi líbí víc než tvůj předchozí:) Kdypak nás poctíš další kapitolkou? Moc povídek s tímto párem není a mc jsem si ji oblíbila:)

2 Věžeň číslo 1302 Věžeň číslo 1302 | Web | 25. května 2012 v 23:45 | Reagovat

[1]: Hani, děkuji ti :) další kapitola je napsaná, bohužel ji musíme s kamarádkou ještě opravit a nyní se nám uzavírají známky, tak máme trochu fofr, ale já doufám, že to bude co nejdřív do dvou týdnu snad určitě :) se budeme snažit :)

3 Powergirl Powergirl | 29. května 2012 v 11:27 | Reagovat

PÁNI!!! Tak toto začáná velmi slibně ;-) opravdu jsem se do toho začetla a najednou (k mé smůle a zklamání) byl konec :-( DOUFÁM, že pokračování napíšeš brzy protože se už nemůžu dočkat!! :-D ;-)

4 Hanča Hanča | 21. července 2012 v 9:34 | Reagovat

[2]: Ehm, připomínám se, že ještě pořád jsem zvědavá na pokračování a ještě to s povídkou nevzdala:D Tak se snad i dočkám:)

5 Věžeň číslo 1302 Věžeň číslo 1302 | Web | 27. července 2012 v 20:01 | Reagovat

Neboj nevzdala...xDD máme už něco dalšího připraveného gomen :)

6 Hanča Hanča | 26. září 2012 v 19:45 | Reagovat

[5]: Opravdu nevzdala? No, nevypadá to tak;)

7 Market Market | 16. ledna 2015 v 22:27 | Reagovat

Zdravím, jak to bude s touhle povídkou. Moc ráda, bych si přečetla i další díly :-)

8 miki miki | E-mail | 17. ledna 2016 v 11:28 | Reagovat

Ahoj, je tato povídka někde dopsána nebo má pokračování? Je skvělá. Moc bych byla ráda za pokračování

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama